Článek
Někteří z nás máme to štěstí, že si pamatujeme, co jsme jako děti milovali, a dostalo se nám požehnání těchto vášní využít v profesním životě, jako například má dobrá kamarádka a fotografka Abbey Druckerová. „Když zavřu oči, přesně vidím ten okamžik, když jsem byla malá holčička,“ vzpomíná na spontánní focení ve čtvrté třídě, které jí ukázalo obraz budoucí kariéry ve fotografování. „V šesté třídě jsem postavila své kamarádky v plavkách podél bazénu. V té době jsem si to neuvědomovala, ale organizovala jsem módní focení.“
V šestnácti se Druckerová rozhodla jít po hlavě za svým snem a stát se fotografkou. Skončila se sportem, aby mohla pracovat na svém portfoliu, a pak pracovala na přijetí na umělecké školy. V osmnácti se přestěhovala do New Yorku. Kromě obrovského talentu se jí vyplatila také výdrž: díky zakázkám procestovala svět a mezi její klienty patří časopisy Vogue a Allure, anebo nahrávací společnost Capital Records. Spolupracovala s některými z největších hollywoodských hvězd, od Emmy Stoneové po Steva Buscemiho. Fotila i mě a vytvořila některé z mých nejoblíbenějších kampaní naší značky. „Každé ráno se budím vděčná za to, že se živím tím, co miluji,“ dodává.
Obal knihy.
Jako malá jsem si hrávala se stavebnicemi a nákladními autíčky, se vším, co mělo co dělat s kopáním nebo stavěním. Pamatuji si, jak jsem se válela v hlíně, nabírala a přesouvala kupičky zeminy a předstírala, že připravuji půdu pro výstavbu. Když jsem byla trochu starší, často jsem doprovázela svého otce na stavbu, zatímco dohlížel na své projekty. Když jsem přespávala u kamarádek, odcházela jsem v neděli brzy ráno, abych se k němu přidala.
Už dlouho před vystudováním Wharton School jsem byla odhodlaná stát se developerkou. Mým hlavním oborem byly nemovitosti, k tomu jsem přidala finance a historii umění, protože jsem měla pocit, že mě tato kombinace dobře připraví. Zjara mého posledního ročníku jsem přijala místo ve Forest City Ratner, nemohla jsem se dočkat, až udělám poslední zkoušky, odpromuji a dám se do práce.
Jednou brzy ráno během závěrečných zkoušek zazvonil telefon. Studovala jsem do noci a šla jsem spát chvíli předtím, ale zvedla jsem ho, unavená, věděla jsem, že by nikdo nevolal vysokoškolskému studentovi v osm ráno, pokud by to nebylo opravdu důležité.
Byla to Anna Wintour, šéfredaktorka časopisu Vogue. Annu jsem vždycky obdivovala, potkaly jsme se, když jsem v dospívání dělala modeling. Prvních třicet vteřin rozhovoru jsem se snažila probrat a soustředit se na to, co říká: slyšela, že brzy končím školu. Věděla, že mám ráda módu. Chtěla mi nabídnout práci ve Vogue.
Naprosto mě zaskočila, ale byla jsem natolik vzhůru, abych se cítila hluboce polichocená a poctěná. Věděla jsem, že práce s Annou ve Vogue by velmi pozitivně ovlivnila moji kariéru. (Tehdy jsem netušila, že budu mít jednou svou vlastní módní značku – a že by tedy ta zkušenost byla o to významnější.)
Ale už jsem dala své slovo Forest City. Nehodlala jsem oddálit svůj sen být stavitelkou. Přestože jsem byla za takovou příležitost neskutečně vděčná, zdvořile jsem odmítla a řekla jsem Anně o svých plánech pracovat pro Forest City do doby, než se přidám ke svému otci a bratrovi v The Trump Organization. Pamatuji se, že jsem se jí svěřila s tím, že nemovitosti jsou mou vášní. Do dneška je mou přítelkyní a podporuje mě.
Okamžitě jsem zavolala svému otci. Řekla jsem mu, že mi Anna Wintour zrovna nabídla práci. „Myslím, že bys to měla zvážit, Ivanko,“ odpověděl k mému překvapení. „Práce ve Vogue zní skvěle. Anna je tou nejlepší v oboru. Mohla by ses od ní hodně naučit.“ Šokovalo mě, že by mě povzbuzoval ke zvážení práce kdekoliv jinde než v nemovitostech, léta jsme nezvažovali žádnou jinou možnost. Byla jsem z toho rozhovoru nesvá a přemítala jsem, že můj otec třeba nakonec nechce, abych se jednou přidala k rodinné firmě. Obávala jsem se, že nevěří mým developerským schopnostem.
V den promoce jsem ho ohledně toho vyslýchala. Odpověděl, že o mně nepochybuje, jenom chtěl, abych pečlivě zvážila práci ve Vogue, abych si byla jistá, že mám skutečně zájem o nemovitosti. Můj otec chtěl, abych si nemovitosti vybrala kvůli sobě, ne kvůli němu. Chtěl se ujistit, že se jedná o mou vášeň – a že si zbytečně nenechám ujít další skvělé příležitosti k osobnímu a profesnímu růstu.
Oba moji rodiče věří, že když se naplno vrhnete do něčeho, co milujete, můžete dokázat velké věci. Ale pokud z toho, co děláte, nejste doopravdy nadšení, vždycky prohrajete s někým, kdo nadšený bude.
Telefonát od Anny Wintour a jasné rozhodnutí odmítnout vytoužené první zaměstnání mi pomohl ujasnit si, že nemovitosti jsou skutečně mou vášní. Tak to zůstalo dodnes, ale přidala jsem k tomu i další!