Hlavní obsah

RECENZE: Chuť kapely Franz Ferdinand brzdí těžkost

Právo, Jaroslav Špulák

Skotští rockeři Franz Ferdinand letos vstoupili do šestnáctého roku existence a v pátek vydali páté album Always Ascending. S pomocí producenta Phillipa Zdara se přimkli trochu více k elektronickému vyznění skladeb, přičemž jim zachovali indie i taneční charakter, který už v minulosti ve své tvorbě odkryli.

Foto: David Edward

Písně z alba představí Franz Ferdinand 9. března v Praze

Článek

Pět let trvalo, než kapela s novinkou přišla. Pravda, v mezičase pracovala na úspěšném projektu FFS, v němž se spojila se členy kapely Sparks, nicméně jistě řešila i to, jak se popasovat se svou minulostí. V tomto ohledu totiž poněkud stagnovala.

Zásadní v její diskografi i byla debutová deska Franz Ferdinand z roku 2004. Na ní jasně narýsovala osobitý sound a nahrála písničku Take Me Out, kterou lze směle považovat za hymnu jedné posluchačské indie generace. S dalšími alby ale už jen navazovala a pokoušela se dostat charakterově i kvalitativně výše, což se nikdy nepodařilo.

Z minulosti nelze žít dlouho, to kapela ví. A tak s tím vědomím nahrála novou desku, která sice prvotinu nepřekoná, dokonce se k ní co do nápaditosti a silných melodií moc nepřibližuje, nicméně je dokladem toho, že se v mysli muzikantů cosi hnulo. Vznikla současná a inteligentní rokenrollová nahrávka s přidruženými tanečními plochami a elektronickým sérem ve zvuku.

Výsledek je příjemně barevný, v písních se nenásilně mění nálady, aranže jsou promyšlené a na to konto propracované do detailu. Nad tím vším panuje pocit z rozhodnutí kapely, že to prostě zkusí jinak.

Foto: Domino

Obal nového alba skupiny Franz Ferdinand.

Na druhou stranu kolekci chybí písničky, které by byly klíčové, čili se na první poslech nezapomenutelně pojily k současnému soundu. Nedostává se jí ani výrazných melodických linek, v každém hudebním žánru tak potřebných. A chybí jí i mladistvá dravost, která byla u této kapely přítomná i na počinech, jež tolik neuspěly.

Post punk a nová vlna se snoubí ve skladbách Glimpse of Love a Lois Lane, pokus dostat se programově k výraznému hitu je patrný u Lazy Boy nebo Paper Cages a není to příliš úspěšné. Naopak nejvíce se to povedlo ve Feel The Love Go, jež ve své části trochu připomíná zmiňovanou Take Me Out, ale kouzlo ztrácí v konečné fázi, kdy je hudebníky až násilně tažena dál a dál.

Na Always Ascending je proto třeba ocenit chuť kapely hnout se z místa. Současně je nutné konstatovat, že po patnácti letech existence je každý takový krok těžký.

Franz Ferdinand: Always Ascending

Domino, 39:48

Celkové hodnocení 70 %

Může se vám hodit na službě Zboží.cz:

Reklama

Výběr článků

Načítám