Článek
Od vydání vašeho předešlého alba Follow uběhlo necelých pět let. Byl záměr mít mezi oběma počiny takový odstup?
Záměr to nebyl, protože kdyby šlo všechno tak, jak má, vydali bychom nové album do tří let. To je perioda, která nám vyhovuje. Bylo ale několik důvodů, proč se nám to nepovedlo. Například náš baskytarista Lemy stěhoval po mnoha letech svou firmu. Věnuje se akvaristice, má velkochov akvarijních rybiček, no a my mu s tím pomáhali. Ve dvaceti chlapech jsme stěhovali několik víkendů, asi půl roku. K tomu se přidala rekonstrukce nového prostoru, stabilizace firmy a to celé zabralo asi rok a půl. Koncerty jsme nerušili, neměli jsme tvůrčí krizi, ale jakmile jsme měli volno, pomáhali jsme stěhovat.
Došlo ve zvuku vaší kapely na nové desce k nějakému posunu?
Ten, kdo nás dobře zná, změnu zaregistruje, protože jsme točili v pro nás novém studiu s novými lidmi. Přestože byl náš přístup ke skládání stejný, taktéž je stejná naše hra, nahrávání v novém prostředí, a tedy i jiné snímání jsou na výsledku znát. Zároveň jsme se ve studiu vyhnuli jakýmkoli efektům. Chtěli jsme, abychom na desce zněli přesně tak, jak zníme na koncertech.
Vaší doménou je technický death metal. Zašli jste v ohledu techniky na albu ještě dál než v minulosti?
Záleží na tom, jestli chápeme techniku tak, že zahrajeme víc tónů, anebo že je refrén složitý pro masy. Za sebe jako za kytaristu říkám, že skladby z nové desky jsou na hraní těžší než ty předchozí. Ne všechny, ale z poloviny ano.
Posluchači, kteří už album slyšeli, nám naopak napsali, že jim písničky přijdou stravitelnější a přístupnější více lidem. Je to vlastně paradox – pro nás jsou skladby složitější, pro fanoušky jednodušší na pochopení.
V textech jste poměrně dost naštvaní…
Jsme deathmetalová kapela, která si neurčuje hranice. Platí to o hudbě, když jsme asi nejvíce experimentovali na albu White z roku 2003, a také o textech. Máme zkušenost, že pokud se někdo o kapelu zajímá, přečte si je a ještě o nich přemýšlí.
Píše nám je kamarád Štefan Ležovič, jinak můj spolužák z gymnázia, kterého znám od svých patnácti let. Jeho vnímání světa je trochu specifické. Nedávno se například odpoutal od sociálních sítí, protože ho štvalo být neustále bombardován spoustou sdílených textů a témat, o kterých toho moc nevíme, ale věříme jim. Naštvanost v našich textech vychází od něho.
Současně nám všem vadí, jak se třeba v době voleb vytahují různé špíny. Nejsme ale primárně politická kapela, více nás zajímají sociální témata.
Vadí nám třeba, jak funguje řízení firem, že si ředitelé dělají ze svých zaměstnanců novodobé otroky a oni pak přicházejí o rodiny nebo končí na psychiatrických klinikách. Jsou samozřejmě i dobří ředitelé, ale i já osobně mám spoustu přátel, kteří pro novodobé otrokáře pracují nebo pracovali. A vadí nám i reklamy, které nám tlačí do hlav.
Hrajete od roku 1991 a mnohokrát jste už hráli v zahraničí. Čím to je, že pro českou deathmetalovou kapelu není problém vyrazit do světa?
Svět metalu je jiný než svět mainstreamu. Kapely mezi sebou více spolupracují a více se podporují. Za tím, že jezdíme hrát do světa, je ale dlouhodobá mravenčí práce. Dnes už navíc neprezentujeme kapelu bez historie a díky internetu je prezentace mnohem jednodušší než třeba v devadesátých letech.
Vzpomínám si, jak jsem byl v roce 1994, když vyšlo naše první album, na poště a posílal jsem do světa čtyři sta obálek s cédéčkem. Všechny jsem zalepil sám, málem jsem si při tom rozřezal jazyk, a na poště mi vynadali s tím, že kdyby tam chodil každý se čtyřmi stovkami obálek, nebudou mít čas na jinou práci.
Loni jste dokonce koncertovali v Mexiku…
To byl můj velký cíl, protože jsem v Mexiku sedm let žil a loni to bylo shodou okolností přesně třicet let, co jsem tam byl naposledy. Táta dělal zahraniční obchod a máma na velvyslanectví vedla školku pro děti diplomatů.
Koncerty tam byly naprosto úžasné. Navíc jsme navštívili velvyslanectví, na kterém jsem vyrůstal, a byli jsme na rautu s velvyslancem, který se k nám celé ty dvě hodiny choval naprosto úžasně. Stavil jsem se také v domě, ve kterém jsme s rodiči žili, a uvítala mě domovnice, která tam byla tehdy. Vzpomněla si dokonce na jméno mého táty.
Když jsme před třiceti lety z Mexika odjížděli, řekl jsem, že se tam vrátím se svou kapelou. Loni se mi ten sen splnil. Byl to můj nejlepší zájezd s kapelou v životě.
Jste spokojený s tím, čeho vaše skupina dosáhla?
Naprosto, byť jednu malou pochybnost mám. Myslím si, že v raných letech, kdy jsme patřili spolu s Krabathorem k prvním deathmetalovým skupinám v republice, jsme možná malinko podcenili propagaci doma i v zahraničí. Netvrdím, že toho lituji, ale pořád si říkám, jaké by to asi bylo, kdybychom tenkrát, stejně jako kluci z Krabathoru, podepsali nahrávací smlouvu s velkou vydavatelskou firmou. Možná bychom se dostali ještě o chloupek výš, než jsme teď.
Nic mě ale nemrzí, jen si to občas uvědomím a ptám se, co by asi bylo kdyby…