Článek
Naděje na štěstí a všeobecnou pospolitost, které vyvolal konec války, končí překvapivě rychle. Majitel noblesního kadeřnického salonu Valentino v centru Prahy Otto (Jiří Macháček) s manželkou Elou (Gabriela Míčová) obnovuje svůj podnik a sní o tom, že ho dotáhne na světovou úroveň, třeba i nákupem luxusního vídeňského kávovaru. Jako podnikatel působí až nepochopitelně lidumilně a přeslazeně, třeba když nedokáže vyhodit agresivního podržtašku, který zraní kolegyni.
Jejich naděje ukončí únor 1948. Onen bývalý poskok, kterého v salónu trpěli ze soucitu (za války mu umřel otec), přijde v uniformě a jménem strany podnik znárodní. Bývalý majitel Otto v něm zůstává chvíli jako úslužný zaměstnanec, ale po aféře se sovětskými zákaznicemi hledá úkryt v blázinci. Ponížení se dočká i manželka, která je vyhozena a jde uklízet vlaky.
Komunista (Karel Dobrý) se svou ruskou přítelkyní přichází vytočit Jindřicha.
Nejzajímavější postavou je vzteklý pedantický Jindřich (Martin Finger), odvážný člověk a politický vězeň, který si zoufalství z komunismu vybíjí v hádkách se sousedy, a zatímco masa vyvěšuje v oknech rudé praporky, on tam staví své malé pomníčky Rooseveltům. Jeho manželka (Aňa Geislerová) mezitím unyle trpí a vzdychá.
Troška humoru
Dobrá zpráva – druhý díl Zahradnictví je méně nudný než první, ale jen o trošku. Vznešenost některých postav a vznešenost mluveného jazyka zůstaly a na autenticitě moc nepřidávají. Snímek je poměrně dlouhý a scénáři zase chybí větší tah, soustředěnost na jednu napínavou linii. Tentokrát se ale nedá říci, že se ve filmu neděje vůbec nic, což kritiky vyčítaly „jedničce“.
Když ženy zaranžují setkání, kde by se zásadový Jindřich mohl s ostrým komunistou (Karel Dobrý) dohodnout, vypukne rodinná hádka a honička s pointou jak z grotesky, která baví. I některé další pasáže jsou silné, třeba když záběry dítěte hrajícího na klavír prokládají záběry ponížení Otty a jeho ženy.
Dezertér jako celek ale zůstává veskrze průměrným příběhem, který sice o historii vyloženě nelže, ale také neobjevuje nic nového a nemá větší emotivní dopad na diváka. Příběhově je spíše roztříštěný, vizuálně elegantní a až nevěrohodně luxusní. První poválečná léta byla ve skutečnosti spíš obdobím bídy, špíny a potravinových lístků. Vídeňská kávička byla tím posledním, co Čechy trápilo.