Odchází duše z těla po smrti? Kam směřuje? A opravdu lze beztrestně ubližovat druhým? Podobné otázky lidé řeší tisíce let. V roce 1975 do nich razantně vstoupil americký filozof, lékař a psychiatr Raymond Moody (73) svou knihou Život po životě. Popsal v ní svědectví lidí, kteří přežili klinickou smrt. Většina z nich se v zážitcích po „skonu“ vzácně shodla. Vyprávěly o tunelu, hřejivém světle a nekonečné lásce.

Pane profesore, tvrdíte, že smrt možná neznamená konec, ale bránu k dalšímu životu. Jak podle vašeho zjištění – filozofa, lékaře a psychiatra – vypadá?

Ve skutečnosti, po celém světě, lidé, kteří se ocitnou na pokraji smrti, vrátí se například do života po zástavě srdce, přicházejí se stejnými zážitky. Říkají, že v momentě, kdy jim přestalo bít srdce, opustili své fyzické tělo a procházeli cestou do jiné sféry, která se neskládá ze hmoty, ale skládá se ze světla. Světla, které se nedá odlišit od lásky.

Na jeho konci jsou přátelé a předkové, kteří již zemřeli a přicházejí je přivítat, pomáhají jim pomoci při přerodu. Poté procházejí panoramatickým přehledem konkrétního života, věcí, které během svého života učinili. Ne ovšem z perspektivy zemřelého, ale spíš z perspektivy lidí, s nimiž přicházeli do styku. Lidé (kteří přežijí klinickou smrt - pozn. red.) se do života vracejí s jediným zjištěním: je nutné naučit se milovat. Přestanou se i bát smrti, protože říkají, že smrt je jen přerodem do jiné reality.

Psychiatr, lékař a filozof Raymond Moody - autor knižního bestselleru Život po životě - je opět v Praze. Při této příležitosti poskytl Novinkám.cz rozhovor.

Psychiatr, lékař a filozof Raymond Moody - autor knižního bestselleru Život po životě - je opět v Praze. Při této příležitosti poskytl Novinkám.cz rozhovor.

FOTO: Petr Horník, Právo

 

Mluvíte o lásce. Ale před začátkem rozhovoru jsme spolu mluvili o vrazích, co někoho zabili. Tak oni – v tu chvíli – tedy stojící ve světle – prožívají pocity svých obětí?

Přesně. Přesně tak to je. Ani nevím, s kolika vrahy jsem mluvil. Byl to takový můj denní chléb. V určité fázi svého života jsem přicházel do styku s masovými vrahy, paranoidním schizofreniky, psychopaty, prostě s lidmi, kteří zabili jiné lidi. Ano. Oni mi řekli, že v přehledu svého života zažívali pocity ne z pozice své, ale z pozice obětí.

Dokážete spočítat, s kolika lidmi, kteří prožili klinickou smrt a vrátili se, jste již mluvil?

Ne, to opravdu nedokážu. Ale byly jich tisíce. Mluvím s lidmi o těchhle věcech od roku 1965, kdy jsem poprvé slyšel o něčem podobném někoho mluvit.

Liší se tyto vzpomínky na základě toho, zda je někdo muž, žena, hraje nějakou roli náboženství, anebo vstupují do věci ještě jiné kategorie?

Zdá se, že jde o celosvětový vzorec. Očekávali bychom, že nějaké rozdíly tam budou z hlediska kulturního nebo sociálního. Jenže já byl v Severní i Jižní Americe, ve východní i západní Evropě, v Indii, Číně, v Japonsku. Ale všichni lidé mi překvapivě popisovali stejné zážitky, stejný vzorec. Zážitky nezávisí na tom, zda osoba je věřící, zdá se, že to nemá nic společného ani s věkem, mluvil jsem s mladými i velmi starými lidmi... Zdá se také, že je neovlivňuje ani to, z jakého důvodu umírají...

Video

Raymond Moody a jeho střety s náboženskými fundamentalisty

 

Vaše kniha Život po životě vydaná v polovině 70. let vzbudila celosvětovou senzaci. Změnil se nějak přístup vašich kolegů k téhle záhadě?

Ano i ne. Slyšel jsem ty příběhy a říkal si, jak si ostatní pomyslí: Chudák doktor Moody se zbláznil. Ale není to tak. Skoro si přeju, aby to byla pravda, byl by to krásný příběh. jenže tohle se nestalo. Už když jsem v roce 1972 nastoupil na lékařskou fakultu, posmrtnému životu jsem se věnoval skoro deset let. A hodně lidí, s nimiž jsem vyrostl, už bylo ve studiích dál. Profesory tak informovali, že k nim v září přijde student, který se zabývá otázkou posmrtného života.

Během dvou týdnů mi osm profesorů z fakulty sdělilo, že jsou rádi, že se touhle otázkou zabývám. Protože oni sami něčím podobným prošli, nebo to slyšeli od svých pacientů. O pár měsíců později, v dubnu 1973, jsem již o těchhle otázkách měl přednášku.

Problémy mi dělali náboženští fundamentalisté, kteří mě označovali za vyslance ďábla. Protože to nesouhlasilo s jejich náboženskou filozofií. Tady v České republice je situace možná jiná, tolik náboženství nemáte. Ale ve Spojených státech jsou tisíce náboženských směrů a jejich fundamentalisté byli doslova rozzuření.

Pane Moody, bojíte se vlastní smrti?

Ne. Možná to zní jako takové macho prohlášení, ale já nejsem macho. Bojím se jiných věc. Například jsem už neřídil auto aspoň pětadvacet let a doufám, že už nikdy nebudu muset. Když jsem musel auto řídit, křečovitě jsem držel volant tak, až jsem měl úplně bílé klouby na prstech (rukama ukazuje pevné sevření volantu ¬ pozn. red.). Bojím se opravdu mnoha věcí. Patří k nim určitě bolest. Vůbec nechci zažívat žádnou bolest ve svém životě. Ale smrt? Ne, té se nebojím...

Raymond Moody

Raymond Moody se považuje za poučeného ateistu. Nehlásí se k žádnému náboženskému vyznání.

FOTO: Novinky

Když je člověku 73 jako mně, tak už víte, co je pro vás důležité. Pro mě jsou to naše dvě báječné adoptované děti. Je jím šestnáct a devatenáct let. Osvojili jsme si je záhy po jejich narození. Samozřejmě, nemohu si vybrat, ale doufám, že tady budu tak dlouho, abych viděl jejich samostatnost. K té samostatnosti se přibližují každý den. A rozhodně, rozhodně bych se nerad dostal do situace, v níž jsem viděl už mnoho starších lidí, kdy jsou napojení na různé hadičky, přístroje a respirátory. Jsou třeba v hospicu.

Co pro to děláte?

Cvičím. Od studií na lékařské fakultě se pravidelně hýbu. Tehdy jsem běhal patnáct kilometrů denně. Teď už neběhám, ale chodím. Pro mě je tohle velmi důležité. Chci rozhodně odejít před tím, než budu odkázán na trvalou lékařskou péči. Někteří lidé si tohle vyslechnou a řeknou: Tenhle chlapík je v depresi. Ale do těch depresí se spíš dostanou lidé, kteří se tomuhle tématu snaží vyhnout. Já jsem měl i hodně staré pacienty a zjistil jsem, že do depresí se spíš propadají lidé, kteří si nechávají dělat plastické operace, nechávají si transplantovat vlasy anebo si objednávali speciální fazole z Himalájí, které jim měly zaručit dlouhý život. To není pro mě. Chci prostě odejít dřív, než bude mé tělo ve špatném stavu.

Video

Raymond Moody o bolesti a přípravě na vlastní smrt

 

Říkáte, že jste filozof, pravděpodobně tedy znáte všechny velké náboženské směry. Který z nich je nejblíž vnímání posmrtné zkušenosti?

Tohle je velmi zajímavé téma. Táta a máma mě vzali do kostela asi třikrát. Takže mohu říci: Byl jsem jen třikrát v kostele, než začala moje práce. Dívám-li se na to z retrospektivy, bylo mi asi dvanáct, když nás otec začal vodit do presbyteriánského kostela. Asi měl krizi středního věku, nebo co... Přemýšlel o tom, zda na náboženství něco není. Já jsem ale vážně po třech návštěvách odmítl chodit dál. Vyhodnotil jsem: stačilo.

Takže náboženství jako mysteriózní fenomén v podstatě nechápu. I proto možná moje pozdější závěry nepřijímali hodně často v křesťanské komunitě. Naproti tomu,  mým židovským kolegům to bylo v podstatě jedno. A asi to byli právě židovští kamarádi mého otce, kteří mě hodně inspirovali.

Židovství je o tom TADY a TEĎ. Jsou tam důležité otázky a vlídnost. Nejsem židem, ale můj životní přístup je tímhle náboženstvím bezesporu ovlivněný. Navíc mí rodiče nám zdůrazňovali, abychom jen kvůli náboženství lidi nesoudili. Já proto k náboženství cítím jistou odtažitost, ale ne nepřátelství.

Dobře. A které náboženství je tedy nejblíž vašemu zjištění o posmrtném životě?

Nevím, jak to říct. Je faktem, že jsem slyšel mnoho lidí, kteří nepocházeli z náboženského prostředí, ovšem na základě jejich popisu lze přeci jen určit dvě náboženství, které jsou nejblíž tomu, co oni zažívali. Je to katolické náboženství a mormonská víra. Zdá se, že tato náboženství jsou nejblíž. Pravidlo je spíš, že když se lidé (po klinické smrti – pozn. red.) vrátí, bez ohledu na své vyznání vědí, že jen jedna víra nestačí, že žádné náboženství to úplně netrefilo.

Popisujete zážitky po klinické smrti. Dostal jste se také k prožitkům souvisejícím s reinkarnací?

Jen v malém procentu zážitků blízkých smrti lidé říkají, že zažijí něco, což je podle nich indikátor reinkarnace. Až donedávna byli všichni křesťané. První byl vyznáním baptista. A pak jsem se setkal s jedním báječným maďarským architektem v Curychu, ateistou, i když kdysi pokřtěným. Nedávno jsem potkal také jednoho hinduistu, který mi vyprávěl svůj zážitek blízký smrti. Dokázal si v něm připomenout úseky z minulých životů.

Raymond Moody

Raymond Moody ukazuje, jak mu bělaly klouby, když musel řídit auto.

FOTO: Novinky

Kdybyste se mohl znovu narodit, nebo měl znova narodit, čím byste chtěl být?

No... Co bych vám o tohle řekl? Platón a hinduisté říkají, že po určitém počtu životních cyklů můžete vystoupit z toho koloběhu. A já myslím, že jsem v téhle fázi. Že místo toho, abych se vrátil, raději vystoupím. Zároveň řeknu, že život je báječný. A že i Platón říká, že před tím, než se vrátíme do života, můžeme si svůj život tak trošku naplánovat. Některé parametry toho života. A myslím si, že bych rozhodnutí nechal až na později, na tu dobu, až budu ve stavu takzvaně jinde.

Možná to vypadá opravdu divně, ale mně vcelku nevadí, že si někdo myslí, že jsem blázen. Ale teď mě napadá: jsem milovník astronomie – už do svých sedmi let – a z Keplerova teleskopu víme, že počet planet podobných Zemi ve známém vesmíru se blíží miliardám a více. Myslím si, že život ve vesmíru je poměrně častý. A fascinuje mě, že bych mohl žít jako jiná bytost. Nevím, zda na jiných planetách je reinkarnace také povolená...

Další velký rozhovor s Raymondem Moodym vyjde v sobotníku Práva 21. října.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: