Článek
V čem je pro vás karlínský koncert výjimečný?
Unger: Jde o pražský křest našeho posledního alba. Zatím jsme ho pokřtili jenom v Bratislavě. První část koncertu odehrajeme s Filharmonií Hradec Králové, což bude naše vůbec první hraní s filharmoniky v Praze. No a bude to náš zatím největší samostatný koncert. Splněný sen. Budeme mít k dispozici nejlepší světla, scénu i zvuk, jaké jsme kdy měli.
V minulosti jste už s několika filharmonickými tělesy hráli…
Fišer: Koncertovali jsme se třemi, s FOK v Kladně, s ostravskou Janáčkovou filharmonií na festivalech Colours of Ostrava a Pohoda a s Filharmonií Hradec Králové na hradeckém festivalu Na jednom břehu.
Jak obvykle probíhají přípravy na takový koncert?
Unger: Máme zkušenost, že filharmonici dostanou notový záznam aranží skladeb a my to pak s nimi den před vystoupením přehráváme. Jsou to profesionální muzikanti, kteří hrají výborně z not, takže to pro ně není problém.
Skupina Zrní se v Praze představí s filharmoniky.
Fišer: Může se ale stát, že nám během koncertu takříkajíc spadne řemen. Stalo se to například při vystoupení s Janáčkovou filharmonií na slovenském festivalu Pohoda. V jednu chvíli jsme si dali s dirigentem špatný signál, filharmonie začala hrát na jiném místě skladby a byl z toho zmatek. Honza Unger to asi po minutě utnul a začali jsme znovu.
Unger: Při koncertech s tako velkým tělesem je tohle největší riziko. Když hrajeme sami, dokážeme se přes chybu tohoto typu přenést tím, že na sebe mrkneme a srovnáme to.
Co je vůbec pro vás dobré na tom hrát s filharmonií?
Slavík: Osobně mám vážnou hudbu rád, s Honzou Fišerem jsme v minulosti dokonce v symfonickém orchestru hráli. Baví mě nový zvuk, který naše skladby v takovém spojení mají. Aranže, které dělal Stano Palúch, jsou obohaceny o prvky, jež by nás třeba ani nenapadly. Vnímám to jako skvělé zpestření a dobrou zkušenost. Věřím, že je to zajímavé i pro diváky.
Juklík: Některé nápady, které Palúch do aranží dostal, se nám tak líbí, že jsme je zařadili do verzí našich skladeb pro běžné koncerty, tedy bez filharmonie.
Unger: Třeba Hýkala, což je naše asi největší hitovka, přitom tříakordová skladba, harmonicky obohatil tak, že když ho hrajeme na samostatných koncertech, znějí mi v hlavě jeho harmonické vstupy.
Koncerty s filharmonií jsou jistě neobvyklé. Máte za sebou nějaké další takové?
Slavík: Loni jsme absolvovali turné s Lotenem Namlingem, což je uprchlík z Tibetu žijící ve Švýcarsku. Byl to zajímavý zážitek. Loten je charismatický člověk, buddhista, který se ale postupem času ukázal být i rockerem. Nejprve jsme k němu měli skoro až posvátnou úctu. Potom s námi začal jamovat a na dalším koncertě jsme si už dali panáka. Když jsme hráli v brněnské Flédě, cítil jsem silnou energii. Byl to jeden z našich nejlepších koncertů.
A velice silný byl i ten, který jsme hráli loni pro dalajlamu na náměstí před Pražským hradem.
V Ostravě hrála i kapela Zrní.
Setkali jste se s ním?
Slavík: Ano, dokonce s námi seděl na pódiu. Potom nám dal bílé šály a vzpomínám si, že ho velmi pobavilo, že jsem plešatý jako on. Na to konto jsme si ťukli hlavami. Na tom koncertě s námi ale bohužel nebyl Honza Unger, protože byl zrovna u porodu své ženy. Od dalajlamy jsme pro jeho novorozeného syna dostali malou šálu.
Unger: Přišlo mi to celé paradoxní a nádherné. Zpívat pro dalajlamu bych si býval ani nesnil. Být ale u porodu, bylo prostě v tu chvíli ještě víc. V publiku byl můj táta a pouštěl mi hraní kluků přes mobil. Byl jsem tenkrát strašně dojatý, že to kluci zvládli beze mě, a obecně z té souhry událostí.
Juklík: Pro mě to byl nezapomenutelný koncert i proto, že jsem místo Honzy zpíval. Hráli jsme Imagine od Johna Lennona. Původně ji měla zpívat Lenka Dusilová, potom Aneta Langerová, ale nakonec to padlo na mě, i když nejsem zpěvák a s mikrofonem mám docela problém. Bylo to trochu šílené. Zpíval jsem poprvé pro lidi, písničku od Johna Lennona a pár metrů ode mě seděl dalajlama.
Zvládl jste to?
Juklík: Pokazil jsem slova, ale zvládl jsem to.
Hráli jste i na nějakých zvláštních místech?
Juklík: Hrajeme šestnáct let a těch zvláštních míst bylo několik. Vystupovali jsme například v jednom dole u Kladna, pódium bylo ve druhém patře těžební věže a my jsme stáli nad asi desetimetrovou dírou. Když jsme se pak divákům ukláněli, uvědomili jsme si, jak snadné bylo spadnout dolů.
Cajthaml: Obecně ale platí, že každý koncert je specifický a člověk nikdy neví, kdo na něj přijde, jak dopadne a jakou bude mít energii. Hráli jsme v mnoha klubech opakovaně a pokaždé to bylo jiné.