Co je to za chlapíka ten Tobiáš Říhal? Ožrala, anebo bonviván, který si užívá života?

Šteindler: Vzala jste mi slova z úst! Je to bonviván.

Kopta: Tak ho hraj jako bonvivána, já jako ožralu, a tím se odlišíme!

Šteindler: Ale to, že je alkoholik, nelze pominout. Pro mě je to nesmírná výhoda, protože jsem se na tuto roli už od mládí pečlivě připravoval. A vytvořil jsem si v tomto oboru bohatou praxi. Mimo jiné i díky rodičům, kteří se domnívali, že jsem chudokrevný, a nutili mne pít železitá vína, kterážto jsem užíval s velkou chutí.

Kromě alkoholu ale ke kladům Tobiáše Říhala patří i umění užívat života, jakož i dobrá mysl. Pije, jí i huláká s dobrou myslí.

Kopta: I říhá s dobrou myslí.

Šteindler: A protože mu to předepsal pan Shakespeare, tak si nikdo netroufne říct, že je to pokleslý humor nebo žánr.

Není Tobiáš Říhal tak trochu podobný rytíři Janu Falstaffovi?

Šteindler: On je to takový Falstaff nanečisto.

Kopta: Takže kdyby nám ho po Tobiáši Říhalovi chtěl někdo nabídnout, už víme, do čeho jdeme. A určitě bychom se nebránili. Když už se tedy etablujeme jako shakespearovští herci.

Co pro vás znamená být shakespearovským hercem?

Kopta: Pokládám to za čest a věc velmi pozoruhodnou! A to bez vší ironie. Možná je pro kolegy i diváky překvapením, že jsme byli osloveni, ač oba pocházíme z divadel nekamenných, z nichž nás ani jedno nevybavilo zvláštními předpoklady pro to, abychom se na jevišti prezentovali právě Shakespearem. O to víc si to s Milanem užijeme a nemůžeme nic víc než mile překvapit.

Je to váš první divadelní Shakespeare?

Kopta: Já už pár let hraju na Letních shakespearovských slavnostech ve Snu noci svatojánské jednoho z řemeslníků a zároveň působím i jako klavírista. Ale mé první setkání se Shakespearem se odehrálo v pražském Divadle na Vinohradech, kde jsem hrál jednoho ze synovců Richarda III. v inscenaci, v níž titulní roli vytvořil Miloš Kopecký. To mi bylo asi dvacet.

Šteindler: Já se Shakespeara zatím ani nedotknul. Tím spíš beru obsazení do role Říhala jako překvapení i poctu. A když mi bude zas někdo vyčítat, že jsem jen bavič a komediant, tak mu už budu moci říct: „Pozor, já jsem shakespearovský herec.“

Jaké to je, společně alternovat jednu, navíc takhle vděčnou postavu?

Šteindler: Má to své výhody i nevýhody. V karlínském divadle jsem alternoval vraha, který měl prabídně skončit tím, že se otevře propadlo a on efektně zmizí. Jenže to propadlo se jednou neotevřelo a vrah zůstal stát na scéně. A výhoda té alternace spočívá v tom, že se to stalo mému kolegovi, nikoli mně.

Kopta: Já hraju hodně v muzikálech, kde je dvojí i trojí alternace nutností, protože se hraje v delších sériích.

Šteindler: Pro mě je příjemné alternovat roli s někým, s kým se dobře znám, mám s ním dobré vztahy a pocit společného povědomí. I když každý můžeme mít trošku rozdílný názor na pojetí postavy, důležité je, že nás to společně těší.

Kopta: Jsme s Milanem spřízněni už od dob dětství. On je spolužák mého bráchy, navíc jsme spolu natočili spoustu seriálů, takže naše cesty jsou dlouhodobě propojené. A vždycky je lepší alternovat roli s někým, v koho mám důvěru. V takovém případě není alternace důvodem k řevnivosti, ale naopak k inspirativní spolupráci.

Jaký smysl mají Letní shakespearovské slavnosti?

Kopta: Je to dobře zavedený podnik, který mají diváci rádi. Přivést během dvou okurkových měsíců devadesát tisíc lidí na Shakespeara je úctyhodný výkon. Ze strany kritiky nám někdy bývá vytýkána přílišná zábavnost, ale diváci mají festivalové inscenace rádi.

Šteindler: A to je důležitější než názor kritiky, protože znovu tvrdím, že Shakespeare je zábavné divadlo pro diváky. I v alžbětinské době se jeho hry hrály jako velmi živé, akční divadlo, kdy tekla krev z měšců ukrytých pod kostýmy a padala i silná slova.
Dneska by se řeklo, že to byly drastické krváky. A navíc ženské role hráli chlapi. Už to by dnes bylo bráno jako pokleslý humor. Přitom já jsem hrál ženských rolí hodně. Asi proto, že mám hezký nohy.

Takže je pro vás účast v tomto projektu rozšířením hereckého rejstříku?

Šteindler: Zcela určitě. Novotám se nebráním. Začínal jsem s Václavovým bratrem na Hollarovce ve výtvarné škole, kde jsme měli fotografii. Od fotografie byl kousek k filmu a režii, ale stejně mi na celý život zůstalo divadlo, protože jsem jedno už ve čtrnácti založil. Takže se vlastně pořád hledám.

Kopta: Vidíš, a teď hraješ Shakespeara! Já chtěl celý život řídit autobus, a dělám všechno ostatní, jenom to ne.

Šteindler: A já v patnácti maloval kubistické obrazy a pořád si říkám, že se k tomu vrátím. Ale asi na to dojde až v důchodu. Pak napíšu to, co jsem celý život chtěl napsat, a namaluju, co jsem chtěl malovat.

Kopta: Ale pozor, ono to letí. Abychom to všechno stihli.

Šteindler: Právě. Člověk se upíná k budoucnu a neuvědomuje si, že život se děje teď. A že co neudělá hned, tak už asi neudělá. Ale tím se netrápím. Teď jdu hrát Tobiáše Říhala a těším se na to.