Je výročí Framus 5 tématem pro festival Krásný ztráty Live?

Je to téma pro celý náš hudební rok, tudíž i pro festival. V kapele se vystřídalo čtyřicet čtyři lidí včetně mě. První festivalový den se v programu objeví klony Framus 5, čili hudební projekty stávajících kolegů. Vystoupí Blues Band Luboše Andršta, Kukulín Honzy Hrubého a Yo Yo Band, jehož část také tvoří současné obsazení naší kapely.

Někteří z lidí, kteří Framusem 5 prošli, už nežijí, jiní žijí v zahraničí, další se třeba už hudbou nezabývají. Základní myšlenkou festivalu Krásný ztráty Live je setkávání různých stylů a generací s vazbou na kořeny, které reprezentujeme my, starci.

Změnila se filozofie festivalu v porovnání s jeho loňským prvním ročníkem?

Loni jsme chtěli v jednom večeru představit šedesátá léta, tedy lidi mé generace, kteří stále hrají, mají vlastní projekty a chodí na ně diváci. Druhý den se pak nesl ve znamení setkávání s mladými kapelami, jež se nějakým způsobem dokážou k naší muzice přihlásit.

Michal Prokop a Framus 5.

Michal Prokop a Framus 5.

FOTO: archív kapely

Letos jsme se rozhodli více se zaměřit na osmdesátá léta. Pozvali jsme kapely, které jsou postojově o generaci mladší. V šedesátých letech se společnost nadějně otevírala a my měli ambici hrát tak, abychom přesvědčili veřejnost, že jsme taky umělci a že to umíme. Generace osmdesátkových kapel vznikla naopak v době tuhé normalizace a muzikantům nešlo o to ukázat, jak úžasní jsou umělci, nýbrž chtěli prezentovat společenský postoj a dát najevo, že s tehdejším politickým vedením země nechtějí mít nic společného. Nešlo vždy vysloveně o politický postoj, většinou za tím byla především touha po svobodě.

Tyto kapely budou na festivalu zastupovat třeba Michal Ambrož s Hudbou Praha, Precedens, Visací zámek nebo Mňága a Žďorp, Kamil Střihavka či Michal Pavlíček. Pozvali jsme i dvě mladé – Gingerhead a Sunflower Caravan, a také Minus123minut.

FOTO: Supraphon – Lukáš Kadeřábek

Framus Five hráli v roce 1967 převzaté skladby. Jaké měli tehdy ambice?

Základ kapely vznikl už dříve, ale tehdy se nejmenovala ještě Framus Five. Naší ambicí bylo dobře si zahrát, což jsme dělali. Byli jsme velcí jazzoví fanoušci, kteří chtěli hrát rhythm’n’blues, jež u nás tehdy nikdo nehrál. Já potom začal zpívat, což byl vlastně akt nouze, protože jsme nemohli sehnat vhodného zpěváka, a od té doby to počítám.

Už v tom prvním roce 1967 se nám na prvním Československém beat festivalu v pražské Lucerně podařilo vyskočit do absolutní české špičky. Nepřipadaly pro nás v úvahu žádné úhyby do komerčnějších stylů, v tom jsme byli skoro až puritánští. Trvalo to i v dalším roce, kdy jsme vydali album. Byla to vůbec první stylová deska v tehdejším Československu, přičemž s jednou výjimkou to bylo to, čemu se dnes říká coververze, tedy rhythmandbluesové americké standardy.

V roce 1969 jsme ale začali poslouchat i jiné hudební styly. Pochopili jsme, že nejsme černoši a není možné stále jen přehrávat cizí skladby. Postupně jsme začali uvažovat o vlastní tvorbě, kterou jsme opatřovali anglickými texty. Psal je náš baskytarista Láďa Eliáš, nejlepší angličtinář z nás.

Na albu Město ER z roku 1972 už ale byly české texty.

Anglické u nás v té době pro nahrávání na desky zakázali, normalizace byla nemilosrdná. Výjimku měla pouze alba pro export. Pro mě to nebylo lehké období, protože jsem si předtím nedokázal vůbec představit, že bych zpíval česky. Také jsem to neuměl, ze začátku mi to dělalo potíže a já se to musel učit.

V roce 1971, kdy jste album Město ER dokončili, ale první etapa existence Framus Five skončila. Proč?

Prostě jsme se rozpadli, muzikanti se rozprchli většinou ke komerčním zpěvákům. Začalo to tím, že bylo zakázáno užívání anglických názvů kapely. Nemohli jsme tedy mít v názvu slovo five, ale museli jsme je nahradit pětkou. Také se začaly tu a tam objevovat informace o tom, že třeba v některém kraji nesmíme hrát. Oficiálně nám samozřejmě nikdo nic neřekl, ale nešlo to. Úřady posvěcený zákaz jsme nikdy neměli, přesto muzikanti pod tlakem okolností z Framus 5 odešli a já neměl sílu to táhnout sám.

Co jste udělal?

Měl jsem už v té době rodinu, takže jsem se musel ohánět. Jezdil jsem na koncerty s Hanou Zagorovou a Evou Pilarovou, v jejíchž pořadech jsem v první části večera zpíval. Byl jsem pak také později na příklad pět neděl s Karlem Gottem jako sborista v tehdejší Německé spolkové republice a vydělal jsem si tam peníze, které mi umožnily přežít celý další rok a vlastně mi daly čas na to, abych se už mohl zabývat přípravou písniček a návratu kapely.

Víte, co je zajímavé? Když jsem se pohyboval v pop music, dostavily se u mě i problémy ve zpěvu, při nahráváních ve studiu jsem měl třeba potíže s intonací, což jsem nikdy předtím nezažil. Mělo to zjevně psychický původ, protože se mi ta hudba nelíbila. Jakmile jsem později začal zpívat zase s Framus 5, bylo po problému.

Psychicky mě v té době drželo nad vodou, že jsem hrál v pražském Semaforu v představení Kytice. Bylo to sice za málo peněz, ale šlo o tak dobré představení, že jsem konečně měl pocit, že nejsem jako muzikant zbytečný.

Framus 5 se vrátili v roce 1979. Co za tím bylo?

Vedla k tomu dlouhá cesta. Nejdřív jsem musel opustit oblast pop music, což bylo složité, ale klíčové rozhodnutí s ohledem na to, že jsem živil rodinu. Museli to ale postupně udělat i další muzikanti. Také jsem obíhal vydavatelství a snažil se je přimět k tomu, aby s námi spolupracovala. Dodnes nezapomenu na scénu, kdy si jeden dramaturg na agentuře PKS prohlédl alba, která jsme natočili, vyslechl si informaci o tom, že jsme spolupracovali s básníkem Josefem Kainarem, a řekl mi: To je všechno hezké, ale vy hlavně potřebujete dobrého scenáristu, který musí mít pod čepicí. Dokud ho mít nebudete, nemáte žádnou perspektivu.

Museli jsme vytvořit komponovaný program, jehož scénář schvalovala komise. Přešli jsme také od Supraphonu k Pantonu, kde nám mnohem víc vycházeli vstříc. Podržela mě tenkrát má žena, jež mi věřila a podporovala mě. V roce 1979 se to konečně rozjelo.

FOTO: Martin Kubica

Druhá etapa vydržela do roku 1990. Co bylo za dalším koncem kapely?

Má politická kariéra. Nabídli mi, abych šel do voleb za Občanské fórum, a já se stal poslancem. Tenkrát jsem byl přesvědčen, že s hudbou nadobro skončím. Bylo mi třiačtyřicet, politiku jsem bral vážně a říkal jsem si, že jsem ve věku, kdy bych mohl zkusit dělat něco jiného. Tím spíš, když jsem se vždy o historii a politiku zajímal.

Ve Federálním shromáždění jsem pochopil, že být poslancem je profese, kterou se člověk musí naučit. Na rozdíl od Vládi Mišíka a některých dalších umělců, kteří se po dvou letech poslaneckého života vrátili zpátky ke své práci, jsem si nakonec řekl, že zůstanu.

Hrál jste v té době?

V roce 1992 byly další volby a já kandidoval za ODA. Ladislav Kantor, který byl manažerem kampaně, si tehdy vymyslel, že bych na mítincích jako kandidát mohl zazpívat. Domluvil jsem se s muzikanty z Mišíkových ETC…, které jsem znal, a kteří pro nás hráli, a pár věcí jsme takhle odehráli. Při tom jsem si uvědomil, že mi hudba strašně chybí, tím spíš, když mi to pořád šlo a lidé v publiku byli spokojení. Najednou jsem neviděl naštvané obličeje lidí, kteří přišli proto, abych vyřešil jejich důchody.

Po dobu, co jsem pak byl na ministerstvu kultury a poté znovu poslancem, jsem koncertoval jako host Vládi Mišíka. Bylo to maximálně osm koncertů ročně, ale činily mě šťastným. Přesto jsem neměl záměr se k muzice vracet profesionálně.

To se ale nakonec stalo...

V roce 2000 přišel Michal Hejna a řekl mi, že mi postaví kapelu a vystoupíme v televizním pořadu Cenění Karla Velebného, kde se předávaly jazzové ceny. Na základě toho nám pak přišly další festivalové nabídky, které jsme přijali, a posléze jsme se dostali až k samostatným koncertům. Kvůli nim jsem si vymyslel, že k našemu repertoáru složenému z rhythm and bluesových starých coververzí přidáme písně z alb Kolej Yesterday a Černý ovce, na němž jsem spolupracoval s Honzou Hrubým a Petrem Skoumalem. V první polovině pořadu jsem si jako hosta pozval Honzu Hrubého a ve druhé Luboše Andršta, tedy spoluhráče z Framus 5. Ta kapela se tak ale nejmenovala.

V roce 2005, když už jsem předtím odmítl několik nabídek nahrát album, za mnou přišel básník Pavel Šrut a řekl mi, že mi napíše texty pro celou desku. Souhlasil jsem, on odjel na dovolenou, a když se vrátil, vytáhl papíry a na nich byly úplně nové texty. Pod muziku se potom podepsali kromě mne hlavně Petr Skoumal, Honza Hrubý a Luboš Andršt, a tak vznikla deska Poprvé naposledy, který vyšla v roce 2006 a byla vlastně má první sólová.

A Framus 5?

Během natáčení toho alba jsme se ve studiu se členy mé tehdejší kapely nepohodli. Já ji rozpustil a album jsme dodělali s Lubošem Andrštem, Honzou Hrubým a Petrem Skoumalem. Zbyněk Knobloch z vydavatelství Sony Music mi ale předtím řekl, že desku vydá jen s podmínkou, že zase začnu koncertovat. No a Luboš Andršt mi na to konto navrhl, že bychom mohli obnovit Framus 5. To bylo v roce 2006, a ta sestava hraje dodnes. Reprezentuje třetí éru existence skupiny.