Napsala jste třetí román zasazený do české minulosti předešlého století. Čím je pro vás nedávná historie atraktivní?

Možná tím, že si poslední dekády dvacátého století pamatuju a cítím se jimi poznamenaná. Jako dítě jsem zažila sedmdesátá léta, tedy období normalizace, které jsem už tehdy chápala jako něco nenormálního a nepřirozeného. Myslím si, že okolnosti člověka formují, a tak mě zajímají události, se kterými se musely vyrovnávat předcházející generace. A překvapuje mě, jak rychle lidé zapomínají. Události dvacátého století jsou pro mnohé dávnou minulostí.

Čím vás přivábilo téma tyfové epidemie ve Valašském Meziříčí?

Tyfová epidemie tam vypukla v březnu 1954, zemřelo při ní několik lidí a několik stovek onemocnělo. Tenkrát velice vážně onemocněla i má babička, tehdy mladá matka tří dětí, a následky nemoci si nesla po celý život. Nemocní byli rozváženi do nemocnic na celé Moravě, ve městě byla vyhlášena karanténa a stav nemocných, a dokonce i jména zemřelých se hlásily v určitou hodinu příbuzným shromážděným na náměstí. Městem procházely dezinfekční čety a čistily domy, v nichž někdo onemocněl. Proto mě překvapilo, když jsem zjistila, že dnes málokdo ve městě ví, jak tragická událost se tady odehrála, a začala jsem se o tu dobu zajímat víc a sbírat podklady.

Věnujete se překladatelství, píšete knihy. Která z profesí je vám bližší?

Vystudovala jsem angličtinu a češtinu, ale filologii, ne překladatelství. To byla má cesta k překládání a posléze i psaní. Překládání je pro psaní skvělou průpravou. Musíte přemýšlet nad stavbou věty, hledat nejvýstižnější slovo. Můžete sledovat, jak autor vystavěl příběh, stupňuje napětí, vytváří pointy. Při překládání jsem se hodně naučila, ale přestože psaní je těžší, protože autor nese zodpovědnost za příběh i jeho ztvárnění, je pro mě prioritou.

Obal knižní novinky Aleny Mornštajnové.

Obal knižní novinky Aleny Mornštajnové

FOTO: nakladatelství Host

Ve Slepé mapě vystupují postavy tří žen, v Haně jsou to rovněž ženy, kdo stojí ve středu. Máte pocit, že k historickým událostem, které ve svých románech popisujete, ženy přistupují jinak?

Jako ženě jsou mi ženské postavy bližší. Víc se do nich dokážu vcítit a mám pocit, že jsem při jejich psaní pravdivější. Ženy rozhodně prožívají události jinak než muži, ale můžu se jen dohadovat, jestli je to tím, že jako matky cítí větší zodpovědnost za rodinu, zatímco muži cítí zodpovědnost za zemi jako celek. Každý jsme ale jiný a ani v tomto případě nelze generalizovat.

Částečně kniha tematizuje holokaust, nebála jste se tohoto tématu? Přece jen bylo v literatuře zpracováno už mnohokrát…

Ta kniha původně o holokaustu vůbec být neměla, ale při sbírání materiálu jsem narazila na dvě věci, kvůli kterým jsem svůj původní záměr pozměnila. Tou první byla fotografie pana Hellera s dcerou Hanou. Dojemná fotografie muže s asi tříletou dívenkou v náručí. Oba se tváří tak vážně a mají v očích takový smutek, jako kdyby věděli, co je zanedlouho čeká. A vzápětí jsem našla takzvaný Hellerův seznam, což byl soupis všech meziříčských Židů. Podle něho byli později zařazeni do transportu.

Začala jsem se o tu tematiku zajímat víc a obě události jsem propojila příběhem dívky, kterou jsem na památku té malé dívenky pojmenovala Hana. Hana ale není jen jméno, je to i pocit, se kterým se přeživší vraceli. Hana neboli vina. Cítili se provinile, že přežili.

Pracujete už na něčem dalším?

Když dopíšu knihu, většinou už mám v hlavě představu, o čem budu psát další příběh. Další knihu mám rozepsanou, ale jako kdybych ztratila motivaci. Najednou mám pocit, že je na světě spousta důležitějších věcí než psaní. Zvažuju, jestli bych neměla čas, který věnuji psaní, a není ho málo, věnovat něčemu užitečnějšímu, třeba rodině. Ale v průběhu práce na Haně jsem napsala knihu pro děti, která by měla vyjít v nakladatelství Albatros příští rok na jaře.