Zdá se, že nový seriál Četníci z Luhačovic, kterým se od včerejška pokouší Česká televize navázat na oblibu Četnických humoresek, ale s jinými postavami a v době jim předcházející, bude zřejmě chtít výrazně těžit ze situačního humoru. V úvodním díle inscenuje honičku mladinké poběhlice, mezitím pronásleduje i jejího tátu pytláka a k tomu se snaží vyřešit smrt starého opilce, který byl budižkničemu a možná i udavač, ale nakonec ho měli lidi stejně rádi, protože v neděli po kostele četl dětem pohádky. A číst tam neumí každý, což je zjištění, které může od jednoho včas odvrátit i podezření z vraždy.

Situační humor výrazně podporuje i kamera a střih, režie si se záběry hraje a pracuje při tom pečlivě, vypráví plynule, v návaznosti, staví na proměnách tempa a rytmu. Z toho všeho je patrná důkladná příprava včetně herecké, oči diváka neprotestují, ale sluch, ten se tu a tam vzpírá, a to při některých replikách, když nepůsobí přirozeně. Problém přitom není v obsahu – jako by režie až tak dobře neslyšela.

Pozornost od těchto momentů však odvrací postava rakouského četníka Gebrta, který mluví neobratnou směsí němčiny s češtinou, v níž mimo jiné mladíkům otcovsky sdělí, že „tady na malým městě je všechno langsam, pomalu, i ten mord“. Z poněkud neuspořádané a nelogické jazykové směsi jednou vyčnívá snaha o srozumitelnost a jindy zase o zábavný dobový kolorit zaniklé monarchie, a tak si divák musí na postavu chvíli zvykat.

Většině publika to však nejspíš dlouho vadit nebude a podlehne náladě počátku minulého století, k níž přispívá i obraz s nádechem patiny starých fotografií, která v lehounké míře přechází od znělky do děje.