Písničkář Radek Tomášek: Moc už neskládám, jsem trochu lenivý

Tíhl jsem k ní odmalička. To o sobě vím.  Když mi pak bylo asi třináct, objevil jsem kytaru, nástroj, který mě fascinoval. Na to konto jsem začal takříkajíc okukovat lidi s kytarou a sledovat, jak s ní zacházejí. Jako samouk jsem okoukal pár akordů, ale to mi nestačilo. Vyhledal jsem učitele, kterým se stal profesor Josef Schelinger. Byl to tatínek zpěváka Jiřího Schelingera a jeho bratra Milana. Seznámení s klasickou hrou na kytaru mne sice hodně bavilo a snad mi hraní i šlo, ale uvědomil jsem si, že nejsem ten řeholnický typ a nemám tu povahu trvalé a klidné koncentrace potřebnou pro tuto disciplínu.

Po studiu matematicko-fyzikálního gymnázia jsem se přihlásil na architekturu, ale tam jsem přijat nebyl. A tak jsem šel na fakultu strojní ČVUT. Ve třetím ročníku jsem v kroužku narazil na Tondu Hájka a rychle jsme našli společnou řeč u svých mimoškolních zájmů. Já už v nějaké kapele hrál, ale on mě pozval na zkoušku jiné party. A tak jsem se stal posledním příchozím členem skupiny převážně vysokoškolských studentů, která si říkala The Rangers. To bylo počátkem zimního semestru roku 1967.

Ano, měli jsme velmi rychlý start. Už během prvního roku existence na nás chodila spousta lidí, koncerty byly plné a my hráli na stále větších pódiích. Po promoci ani nemělo smysl nastoupit jako inženýr na civilní povolání. Frekvence našich koncertů byla tak velká, že se tak rozhodli i ostatní odpromovaní spolužáci v kapele.

Po ruské invazi a následné okupaci přišla „normalizace“. Následoval tlak na kapely, jehož prvním cílem bylo, aby si změnily anglické názvy na české. Tehdy někdo přišel s tím, že se budeme jmenovat Plavci. Mně to však připadalo děsně kolaborantské, něco jako plavání s proudem, a tak jsem kluky přesvědčil, abychom si dali jméno Raci. Ten korýš svým couvavým pohybem mi symbolizoval odpor, jinými slovy symbol reakce. Cítil jsem to tak ale stejně jen já. Asi čtrnáct dní jsme pod tím názvem sice vystupovali, ale nakonec většina znovu prosadila název Plavci.

První verze pro veřejnost, kterou jsem od ostatních členů četl, byla, že jsem nestačil profesionálnímu tempu. Vykládali to na koncertech porůznu. Nedávno mi někdo dal k nahlédnutí nějaké sepsané vzpomínky jednoho z nich. Tam stálo, že jsem měl ambice být sólistou. To je ale úplně mimo, já nebyl nikdy za sólového zpěváka a ani ve snu mě nenapadlo, že se jím nakonec stanu.

Z Plavců jsem prchnul proto, že už jsem nechtěl být ani chvilku u toho, kam směřovali. Byl jsem z posledního období, které začalo dvouměsíčním zájezdem do Sovětského svazu, dostatečně znechucen. Mé rozhodnutí navíc urychlil odchod našeho konferenciéra Petra Nárožného a okolnosti s tím spjaté.

Jak se to vezme. Poctivě říkám, že ani trochu, protože mám opačný pocit. Já už u toho nechtěl být a o to mi šlo. Dal jsem dohromady prima partu a zažil jsem znovu krásu začátků. Na to období dodnes vzpomínám vesele i s nostalgií, je to skutečné citové těžiště mého profesionálního hudebního mládí.

Samozřejmě jsme ale naráželi i na vystavěné ploty a klouzali jsme po namydlených schodech. A já si to sám dělal ještě trochu náročnější. Třeba odmítnutím účasti na sokolovském festivalu politických písní, odmítnutím textové tvorby komunistického parazita, který šéfoval všem textovým komisím, neboť byl autorem básnických zvratků Lenin, Únor, Byl tenkrát v zemi máj a dalších. Ten mi to postavil naprosto drze jako podmínku jeho svrchovaného souhlasu k vydání mé desky. A tak žádná nikdy nevyšla. Myslíte, že toho lituji?

A tak jsem dal dohromady kapelu a měl představu, že v ní budou zpívat kamarádi Karel Hovorka a Jirka Matějček. Ten druhý nakonec nemohl, a tak jsem začal zpívat také.

Překvapilo. František Ringo Čech ji odvysílal v rádiu a ohlas byl obrovský. V televizi byl ale ten plot dokonalý. Přišly i další úspěšné singly, ale ani prodejem veleúspěšný Zpíval jen rokenrol, nic víc neměl šanci objevit se na obrazovce. Jedna tehdejší dramaturgyně se mě osobně dotazovala, co mám za malér, protože kdykoli mě napsala do scénáře nějakého pořadu, bdělá ruka ředitele Československé televize zasáhla. Byl to kamarád mých někdejších kolegů. Ale na vidle jsem jim nenaběhl, koncertovat jsme mohli, a to nás jakž takž uživilo, protože jsme měli poměrně nabitý kalendář.

Přinesla útlum, což ale platilo o všech umělcích. Přestali jsme hrát a já se začal věnovat restitučním záležitostem své rodiny. Současně jsem pracoval v jedné americké cestovní kanceláři, jež se orientovala hlavně na cizince, kteří k nám v té době přijížděli, ať už na pozvání vlády, nebo firem. Zabralo mi to spoustu času.

Paralelně s tím jsem se i bavil v roli rekvizitáře v pražském Divadle E. F. Buriana, což byla docela legrace. Jednou jsem zapomněl nabít pistoli Mileně Dvorské, která se v jedné inscenaci měla zastřelit. Rána samozřejmě nevyšla, takže chvíli zmateně pobíhala po jevišti, nevěda, jak ukončit svůj život. Myslím, že to byl Michal Pavlata, kdo jí za šálou šeptnul, že práskne nějakým prknem. Tak si znovu přiložila pistoli ke spánku a práskla sebou hned, jak se ta rána ozvala. Ale byla ke mně velkorysá a přešla to úsměvem.

Asi po roce. S několika muzikanty jsme začali hrát jen tak pro radost v pražských ulicích. Vyjeli jsme pak na výlet do francouzského St. Tropez a na zpáteční cestě jsme si zahráli v  podloubí v Norimberku. Tam za námi přišel jeden mladý kluk a řekl nám, že se mu to líbí a že by se mu naše muzika hodila pro open air Weinfest své známé. Zůstali jsme, zahráli a majitelka se do naší hudby natolik zamilovala, že mi začala dělat manažerku na další tamní akce. A tak jsme začali hrát poměrně dost v Německu.

S tou partou jsem skončil někdy v roce 1994. Musel jsem ale dodržet uzavřené smlouvy, a tak mi narychlo vytrhl trn z paty tehdy patnáctiletý synek Radek, jenž dnes hraje ve skupině Support Lesbiens. Tenkrát do toho šel i kvůli tomu, že si tím vydělá na vysněnou bicí soupravu. Přibrali jsme ještě Janu Šteflíčkovou, které bylo v té době také patnáct, a Tomáše Lorence na kontrabas. Hráli jsme tak spolu několik let.

Padli jsme si tehdy do oka a spolupracujeme dosud. Nejčastěji ale koncertuju s kytaristou Františkem Zikmundem nebo se synem Radkem.

Jde o písničky, které sice ještě nebyly natočené, ale mnohé na koncertech již nějakou dobu zpívám. Některé docela dlouho, nejstarší takovou novinkou je Poslední ráno starého muže od Neila Diamonda a Vladimíra Poštulky, kterou původně zpíval v mé první kapele Karel Hovorka.

Kromě převzatých písní je na desce i několik rarit, třeba Posílám barevnou obálku, kterou jsem zpíval na Bratislavské lyře 1980. Obecně ale moc nových písniček nepíšu. Jsem asi poněkud lenivý, nebudu se na nic vymlouvat.