RECENZE: The Lumineers v úhledném kruhu

Skupina z Denveru přijela v rámci evropského turné k letošnímu albu Cleopatra. V setlistu ale nešetřila výpravami k písničkám ze čtyři roky starého stejnojmennému debutu, pročež byl program složen rovnoměrně ze skladeb starších i nových.

Byť má novinka Cleopatra ve své studiové podobě trochu jiné klima než debut, v Lucerně to nebylo patrné. The Lumineers se při skládání a aranžování písní pro ni rozhodli zbavit v minulosti poněkud zbytečných hudebních kudrlinek a čerstvé skladby jsou tak přímočařejší a tím pádem jednodušší, aniž by to bylo myšleno jakkoliv pejorativně.

Na koncertě proto zasahovaly posluchače se stejnou intenzitou jako ty starší a kapela na nich s klidem postavila finále základní části koncertu, kdy zařadila tři za sebou. A evidentně nechybila. Nemůže být tím pádem pochyb o tom, že novým albem navázalo na to předchozí takřka brilantně, přičemž toto slovo lze obhájit tím, jak moc velký smysl pro silné melodie Američané mají.

Druhá půlka jejich pražského vystoupení nicméně přinesla záchvěv stereotypu. Zpěvák a kytarista Wesley Schultz má nenapodobitelnou barvu hlasu a jako autor převážné části tvorby zjevně ctí svůj přirozený rukopis, z něho vyplývající charakteristické melodické linky, stejně tak aranže skladeb. Připočteme-li zvukovou přítomnost akustických nástrojů včetně cella, piána a různých bicích a perkusí, ve druhé části programu se místy dostavoval pocit již slyšeného.

Pokaždé se mu však rázně postavil fakt, že zvuk kapely jako celku je vlídný a uchu lahodící, že akustické kytary coby tahoun soundu mají přirozené kouzlo a spojení folku s indie rockem nikdy nebylo k zahození.

Byl to dobrý koncert s patřičnou odezvou. Nadto dobře odstartovaný bytostně muzikantskými písněmi projektu Bahamas, za kterým stojí kanadský zpěvák a kytarista Afie Jurvanen. Jemně melodická přediva zpěvu splétal s precizním a aranžérsky promyšleným hudebním základem, v čemž mu pomáhali jeho spoluhráči a také nepřehlédnutelný autorský, hudební i interpretační talent.