V listopadu se budou konat tři koncerty A Tribute to Freddie Mercury, které jeho osobnost připomenou. Písně na nich zazpívají Kamil Střihavka, Bohuš Matuš, Aleš Brichta, David Kraus, David Uličník a další. Akce se uskuteční 5. listopadu v pražské Lucerně, 15. listopadu v pardubické Tipsport Areně a 22. listopadu v brněnské hale Vodova.

Osobnost slavného zpěváka představil v rozhovoru pro Právo Peter Freestone, Mercuryho osobní asistent a přítel. Již řadu let žije v České republice.

Byl jste obdivovatelem skupiny Queen předtím, než jste Mercuryho potkal?

Než jsem pro něj začal pracovat, znal jsem Seven Seas of Rhye, Killer Queen a Bohemian Rhapsody. Tyto písně pro mě znamenaly Queen. Pro Freddieho jsem začal pracovat v roce 1979, ovšem když jsem v začátcích naší spolupráce navštívil zkoušku, na které Queen hráli dvacet dva písní, zjistil jsem, že znám všechny. Jenom jsem si dřív neuvědomoval, že jsou jejich.

Mercuryho jsem poprvé viděl, tuším, v sedmdesátém třetím. Už tehdy měl dlouhé vlasy, černě nalakované nehty a nosil kožich. Bylo to při odpoledním čaji v londýnském Rainbow Room.

Mluvil jste s ním už tehdy?

Ne, to přišlo až o šest let později, po charitativním představení, které dělal s Královským baletem, pro nějž jsem pracoval. Po vystoupení jsem mu řekl, že se mi to zdálo být úžasné. Líbila se mi kombinace jeho hlasu, hudby a baletu. Poděkoval a řekl mi, že už mě v budově opery viděl při zkouškách. Zeptal se mě, co mám na starost. Vysvětlil jsem mu, že se starám o kostýmy a pomáhám tanečníkům s oblékáním. To bylo celé.

O necelé dva týdny později management Queen kontaktoval mého šéfa a ptal se, zda bych s nimi jako garderobiér nemohl jet na šestitýdenní turné. Ta předešlá pětiminutová konverzace Freddiemu zjevně utkvěla v paměti. Okamžitě jsme si porozuměli. Fungovalo to.

Freddie Mercury a Peter Freestone v osmdesátých letech.

Freddie Mercury a Peter Freestone v osmdesátých letech.

FOTO: archív P. Freestonea

Co přesně jste pro něho pak dělal?

Za celých dvanáct let jsem nepodepsal žádnou smlouvu a neobdržel jsem žádný popis toho, co se ode mě očekává. Má práce byla každý den jiná. Základ byl ale stejný, zvedal jsem telefon, otevíral dveře, nakupoval jsem, vařil a uklízel. Mou činností bylo ulehčovat Freddiemu život, aby se mohl soustředit na hudbu.

Jak vzpomínáte na to první turné, na které vás Queen pozvali?

Bylo to zajímavé. Už dřív jsem byl na turné s Královským baletem. Ve čtyřech jsme se starali o padesát tanečníků. Myslel jsem si proto, že starat se o čtyři lidi bude snadné. Jenže nebylo.

U baletu jsem věděl přesně, co mám dělat a kdy. Kdežto členové Queen se třeba uprostřed koncertu rozhodli, že chtějí jiný kostým, který ovšem nebyl připravený. Takže jsem se hodně naběhal. Byla to velká škola, ale já si to užíval.

Už nikdy jste se nechtěl vrátit ke Královskému baletu?

Ne jako zaměstnanec. Jelikož ale Freddie balet miloval, vraceli jsme se jako diváci. Po představení jsme si povídali s tanečníky, které jsme znali z dřívějška. Bylo to krásné.

Jaká byla podle vás Mercuryho nejlepší vlastnost?

Všichni v kapele byli velmi chytří. Bryan May je doktor astrofyziky. Freddie studoval grafický design, baskytarista John Deacon je elektrický inženýr a Roger Taylor měl být zubařem. Všichni byli velmi inteligentní, což šlo proti obvyklé představě o muzikantech z rockové kapely. Podle očekávání měli jen pít a dělat hlouposti. Oni to samozřejmě také uměli, ale zároveň měli obchodního ducha.

Několik let byli sami sobě manažery, starali se o vlastní byznys. Také to byly čtyři rozdílné osobnosti, které se mezi sebou někdy hádaly, měly odlišné úhly pohledu. Platilo pro ně však pravidlo o přitahování protikladů. Každý z členů kapely poskytl něco jiného a z toho vznikala hudba Queen. Když nahrávali, přišel jeden z nich s nápadem, ale výsledek byla vždy práce pěti mužů. Čtyř členů kapely a producenta.

Peter Freestonem pracoval s Mercurym dvanáct roků.

Peter Freestonem pracoval s Mercurym dvanáct roků.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Měl jste možnost slyšet některé písničky před zveřejněním? Ptali se vás na názor?

Pouštěli mi je často. Obzvlášť Freddie, pochopitelně. Sice se mě ptal, co si o tom myslím, ale nikdy na tom vlastně moc nesešlo. Vždy přesně věděl, co chce. Celkově ale byli otevření a poslechli si názor ostatních. Nepřáli si jen nekritický obdiv, naslouchali a někdy třeba i něco změnili.

Cizelovali své písně dlouho?

Když měl Freddie nápad, šel do studia a třeba dvě tři hodiny si ho přehrával na pianu. Pokud to přirozeně neplynulo, myšlenku opustil a šel raději na večeři. Měl pocit, že je-li potřeba se nápadem dlouho zabývat, nebude to ve výsledku znít dobře. Do studia chodil vždy ve dvě odpoledne. Někdy se stávalo, že ho práce pohltila a neopustil ji do šesti do rána druhého dne.

Před polednem tedy nepracoval?

Vždy vstával kolem deváté, půl desáté. Měl rád dostatek času na to, aby se probudil. Nesnášel ale plýtvání časem. Tvrdil, že když ležíte v posteli, mrháte svým životem. Práce ve studiu nikdy nezačínala před druhou.

V roce 1986 proběhlo poslední turné Queen s Mercurym. Věděli, že je poslední?

Nevěděli, nebylo to tak v plánu. Původně měli pokračovat, ale po skončení turné toho měl baskytarista John dost, už nechtěl hrát. A Freddie byl opravdu velmi unavený. Myslím, že už měl podezření, že není v pořádku. Byly to obrovské koncerty a on na jejich konci ani nemohl uvěřit, jak moc je vyčerpaný. Že je nemocný mu sice potvrdili až další rok, ale už tehdy řekl, že nějaký čas nebude koncertovat.

Jak přijal informaci o své nemoci?

Jako fakt. Pokračoval ve svém životě. Věděl, že je to pro něj v té době rozsudek smrti. Nevěděl jen, jestli zemře za šest měsíců, nebo let. Řekl mi, že má AIDS, ale že o tom už nikdy nebudeme mluvit, protože chce ještě žít. Než aby se trápil tím, co má teď dělat, soustředil se plně na hudbu. To byl jeho život. Byl muzikant.

Věděl, že už nemůže vystupovat, ale psát mohl až do konce. Poslední roky strávil velmi plodně. Nahrál Barcelonu, album duetů s Monserrat Caballé, s Queen natočili alba The Miracle a Innuendo a rozpracoval několik písní, aby je kapela mohla dokončit, až zemře. Ke konci jeho života se Queen sešli ve studiu, kdykoli se na to cítil a chtěl něco nahrát. Poslední píseň Mother Love nedokončil, konec zpívá Brian May.

Byl jste u něho až do konce. Jak se s vámi rozloučil?

Jeho poslední slovo bylo – děkuji. Poslední týden života nebyl ani na okamžik sám. Někdo s ním neustále byl. V pátek v noci, když bylo vydáno prohlášení o jeho stavu, z něj spadla velká tíha. Po dlouhých měsících byl konečně v klidu. Ležel v posteli a přál si zapnutou televizi. Někdo ho stále držel za ruku a on usínal a probouzel se. Jednou, když se probudil, povídali jsme si o drobnostech. Poté jsem mu řekl, že pokud už cítí, že nastal čas, aby odešel, může jít. Ať se nebojí, že to tu zvládneme.

Nikdy se nedozvím, zda mi děkoval za tato slova, nebo za dvanáct let společné práce. Ale nepotřebuji to vědět. Důležité bylo, že to věděl on.

Stále na něj často myslíte?

Rozhodně ano. Možná už ne tolik jako v předchozích letech, ale v mých myšlenkách je pořád. Když mi ho něco připomene, v duchu mu o tom vyprávím. Od jeho smrti už uplynulo dvacet pět let, ale stále na něj myslím. Především si na něj vzpomínám, když se někdo upřímně směje. Doma se totiž smál na celé kolo. Nebyl sice moc na vtipy, ale zato našel humor v každé situaci.

Jaký byl váš vztah?

Byl jsem jeho osobní asistent. Obvykle to znamená práci od devíti ráno do šesti večer, od pondělí do pátku. Já pro něj ale pracoval čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Proto jsme museli být i přátelé. Hranice mezi zaměstnáním a přátelstvím byla neustále v pohybu. V jednu chvíli potřeboval asistenta, který mu podá cigarety a připraví drink, o dvě minuty později si potřeboval popovídat s kamarádem.

Že to byla práce, se projevovalo především tak, že mi každý měsíc na účet přišly peníze. Ale žil jsem s ním dvanáct let jeho život.