Byl jste divadelní herec, založil jste i vlastní divadelní skupinu. Proč jste se nakonec rozhodl pro film?

Co mě nejvíc ovlivnilo a vzbudilo mé přání stát se režisérem, bylo původně filmové umění. Jako gymnazista jsem koncem padesátých let chodil do filmového klubu, kde jsme sledovali filmy italského neorealismu, filmy z Polska jako Wajdův Popel a démant nebo z tehdejšího Československa Vyšší princip od Jiřího Krejčíka a rané filmy Miloše Formana. V Rakousku v té době nebyla žádná filmová škola, takže jsem šel na nejrenomovanější hereckou akademii v zemi Reinhardt-Seminar a stal se hercem. Myslel jsem si, že se tak o režii naučím víc, než když budu coby asistent známých režisérů běhat pro kafe. A také to tak bylo.

V minulosti jste jako herec točil s Michaelem Hanekem. Jaká to byla spolupráce?

Jako mladý herec jsem skoro všechny režiséry považoval za nekompetentní a často s nimi míval spory. Když si mě Haneke vybral pro svůj první kinofilm Sedmý kontinent, už jsem měl vlastní režisérskou zkušenost a náš vztah byl díky tomu úplně jiný.

Hanekeho jsem obdivoval, protože měl jasný koncept, za kterým si s neuvěřitelnou důsledností šel. Neměl to ale lehké, protože ten koncept byl naprosto neobvyklý a tlak týmu, jenž se neustále bojí, že musí poslouchat blázna, dokáže být psychicky velice náročný. Haneke se s tím ale uměl bravurně vypořádat. Z toho, co si předsevzal, neuhnul ani o píď. To v člověku jako herci vzbuzuje důvěru. Myslím, že se jeho přísnost a radikální hledání pravdy a formy, v níž by se pravda mohla vyjevit, pro mě stala měřítkem.

Nyní jde do kin váš snímek Egon Schiele. Proč jste se rozhodl natočit tento příběh?

V prvé řadě mě velice oslovil román Hilde Bergerové. Byl to silný pocit. Chtěl jsem ho přenést do filmu, který uvidí hodně lidí.

Jaký je váš osobní názor na Egona Schieleho a jeho umění?

V roce 1909, kdy Schiele opustil akademii, protože se tam podle svých slov neměl co naučit, se jeho obrazy začaly lišit od všeho, co tu bylo před ním. Našel vlastní styl, který má tak trvalou uměleckou hodnotu, že byl znovu objeven o čtyřicet let později, po druhé světové válce. To byla doba existencialismu a lidé měli pocit, že Schiele je existencialistický malíř. A dnes bývá označován jako rebel, enfant terrible a expresionista.

Každá doba hledá škatulku, jak popsat to, co vlastně popsat ani nejde. Interpretuji to takto: Když se umělci podaří vnést do hry své nevědomí, působí to na podvědomí diváka. Schiele v patnácti zažil smrt svého otce, který onemocněl progresivní paralýzou, což je pozdní následek syfilidy. Sexualita pro něj byla fascinující i nebezpečná, a život se nesl ve znamení pomíjivosti. Když se díváme na jeho obrazy, cítíme to.

Když jste připravoval film, studoval jste Schieleho obrazy?

Samozřejmě. Jak by člověk mohl dělat film o malíři, aniž by se zajímal o jeho obrazy. Úkolem filmu bylo ukázat na příkladu několika obrazů, jak silně je umělec při jejich tvorbě ovlivněn svými vlastními hlubokými prožitky. Například obraz Smrt a dívka získává význam, když víme o Wally.

Vizuální koncepce byla taková, aby se obrazy malíře lišily od obrazů, jimiž je vyprávěn příběh. Proto jsem vědomě zvolil velmi realistickou, téměř konvenční práci s kamerou, aby vznikl silný protiklad k tvůrčí síle Schieleho obrazů. Tuto metodu mi někteří kritici vyčetli, ti, kteří od režiséra filmu o Schielem naivně očekávali, že natočím film v expresivním stylu Schieleho maleb. Filmové obrazy musí být jiné médium.

Ve filmu hraje celá řada mladých herců. Jak se vám spolupracovalo s představitelem hlavní role Noahem Saavedrou nebo Valerií Pachnerovou?

Mým nejdůležitějším režisérským rozhodnutím bylo podtrhnout tragičnost Schieleho rané smrti tím, že ho bude hrát herec stejně mladý, jako byl Schiele na vrcholu své tvorby, tedy v pětadvaceti. To znamenalo, že jsem musel dlouho hledat, než jsem našel tak mladé herce. Našel jsem je a oni byli ochotní se pustit do procesu zkoušení, který trval víc než rok. Scházeli jsme se rok a půl téměř každý víkend a snažili se rolím přiblížit prostřednictvím improvizací a speciálních cvičení, například ztvárňováním původních fotografií nebo scén z předcházejícího života postav, přehráváním epizod, které se ve filmu neobjeví, ale jsou pro příběh podstatné. Díky tomu vznikla důvěrnost jako mezi bratrem a sestrou nebo malířem a jeho múzou, o kterých se divák domnívá, že je ve filmu vidí.

Má podle vás Schieleho dílo i v dnešní době, kdy je nahota běžnou součástí našich životů a nikoho už nešokuje, stále co říct?

Navzdory vší zdánlivé svobodě tělo zůstává i nadále zranitelné. Nahé maso vypráví o duši. Schiele vaginu obvykle zdůrazňuje červenou barvou. Nemyslím, že u toho člověk vůbec nic nepocítí.