Pokud si organizace World Press Photo dala za cíl mezinárodně propagovat práce profesionálních fotoreportérů, splnila ho vrchovatě. Jména tvůrců sice člověk okamžitě zapomene, ale obrazy na jejich snímcích se vtisknou do paměti. Skoro by se dalo s nadsázkou říci, že ten, kdo chce v soutěži zabodovat, musí zvěčnit co nejbrutálnější a co nejkrvavější scénu. Vypadá to, že čím víc je na snímku mrtvých, zoufalství uprchlíků a beznaděje, tím líp.

Z fotografického hlediska nelze vystaveným dílům nic vytknout. Kompozice, nosná idea, vizuální řeč i barevnost jsou na vysoké úrovni. Jenže to je pouze formální stránka věci, která reprezentuje chladné, leč nezbytné řemeslo.

Mnohem důležitější je to, co snímek říká, jaký příběh vypráví a co si z něho lze odnést. V případě této výstavy s největší pravděpodobností noční děs. Při pohledu na lidi, kteří expozici navštívili, zaujme jejich netypické chování. Nikdo nemluví, všichni se pohybují tiše, a pokud prochází sály pár, s neúprosnou pravidelností se drží za ruce, snad aby si dodal odvahu postoupit k dalším obrazům apokalypsy.

Lidé se drží za ruce, aby si dodali odvahu postoupit k dalším obrazům.

Lidé se drží za ruce, aby si dodali odvahu postoupit k dalším obrazům.

FOTO: Jan Šída, Právo

Před snímkem roku australského fotografa Warrena Richardsona, na kterém syrský běženec podává skrz žiletkový drát malé dítě někomu na druhé straně, stál potetovaný mladík s dívkou s očima plnýma slz v těsném objetí. Vyjadřovali si vzájemnou podporu a beze slov se ujišťovali, že snad ještě není vše ztraceno.

Soutěž World Press Photo už léta přešlapuje na místě a nijak se nevyvíjí. Každý rok vidíme prakticky ty samé fotografie. Jistě, svět se nemění, a proto se nemůže výrazně měnit ani soutěž.

Co ale třeba vymyslet kategorii Všechny krásy světa? Vždyť to, co vidíme na stěnách, je jen jedna strana našeho světa, strana zla.