Potlesk v první půlce byl pochopitelný, zakončila ji Desjatnikovova úprava skladby Ástora Piazzolly Cuatro Estaciones Porteňas. Právě interpretace děl toho nejznámějšího představitele tanga nueva Kremera proslavila a pražské vystoupení potvrdilo, že Piazzollovi rozumí.

I orchestrální úprava, do které Desjatnikov vtipně zakomponoval útržky Vivaldiho Čtvera ročních období, si v podání Kremeraty Baltiky zachovávala typickou atmosféru autorových skladeb, v nichž se vysoké umění mísí s nízkým. Pořád je v nich cítit atmosféra milongy, i když jde o hudbu k poslechu, nechybí jí drive, divoká primární energie a vypjaté emoce. I když orchestr bouřil, kontrabasista švihal smyčcem přes struny nebo je vytrhával, Kremerovy housle se neztrácely, měly stále vůdčí roli.

Kremer však není interpretem jediného autora či stylu, má blízko k nové jednoduchosti, která se vrací k působivosti prostých melodií, což ukázala hned úvodní skladba Janus Georgse Pelecise, zvládá však i mnohem náročnější hudbu.

To se ukázalo v druhé půlce, kdy byl stejně přesvědčivý jako v Piazzollovi, tentokrát v podání mnohem komplexnějšího Concerta grossa č. 1 Alfreda Schnittkeho. Tato skladba přitom byla interpretačně velmi náročná, protože autor v ní uplatnil svou polystylovost. Rámovala ji až mechanicky znějící řídká pasáž s preparovaným pianem, ale po divoké Toccatě následovalo až disonantně znějící Lento, stejně jako postmoderní kolážovité Rondo s cemballem a vivaldiovskými motivy.

Souboru se podařilo všechny nálady zachytit a jednotlivé části od sebe odlišit, aniž by skladba působila rozbitě. V Cadenze pak prokázali své instrumentální mistrovství a souhru oba sólisté – tedy Kremer a Clara-Jumi Kangová.

Soubor tak ukázal všechny fazety složité skladby včetně kongeniálního zapojení stylových klišé a banality. Chlad a odlidštěnost úvodu kontrastoval s životností Toccaty i Cadenzy.

Celkové hodnocení: 80 %