Článek
Další dvě festivalové zahraniční inscenace k tomuto tématu poskytly dostatek argumentů pro i proti.
Krutost poněkud apartně samoúčelná
Budapešťské Divadlo Proton přivezlo do Plzně místo očekávané inscenace Je těžké být bohem náhradní inscenaci s maďarskou cenou za nejlepší režii pro Kornela Mundruczóa s názvem Hanebnost.
Co do drsnosti scénického obrazu si s původně ohlášenou inscenací zřejmě v ničem moc nezadá – diváci se dočkají brutálního znásilnění, mučení, krve lidské i zvířecí, vykuchaného kozla i s vnitřnostmi a mnoha dalších „silných“ scén.
Jenže to, co zjevně funguje ve filmu Steva Jacobse podle románu J. M. Coetzeea o poměrech v Jihoafrické republice po pádu apartheidu, působilo na jevišti jako sled obrazů bez výrazného propojení a rezonance v publiku jen jako exkluzivní hromadění krutosti, kdy prostředky i jejich organizování záhy prohlédnete a pak místo šoku nastupuje nuda z jejich vršení a opakování.
Inscenace Hanebnost získala v Maďarsku cenu za scénografii Mártona Agha.
A mnoho na tom nespraví ani pokus o brechtovské zcizování nasazováním a snímáním „černošských“ paruk, mechanickým oslovováním publika, anebo zdlouhavým uklízením zaneřáděné scény.
Podobně odtažitý pocit jsem měla z Mundruczóova Netopýra, předvedeného na loňském ročníku plzeňského festivalu, v němž operetní a příběhová linie jely zcela po vlastní koleji, aniž se nadějně významově protnuly.
Jistě, krutost tohoto světa a jeho nejvýše vyvinutých živočichů je samo o sobě velmi nosné téma, ale v inscenaci Hanebnost se vyčerpalo až pozoruhodně rychle.
(M)učedník až mrazivě aktuální
Hra Maria von Mayenburg (M)učedník je u nás známá z několika inscenací (pražská DAMU, brněnské HaDivadlo, ostravské Národní divadlo moravskoslezské). Žádná z nich ale nerezonuje se svým publikem natolik, jako inscenace moskevského Gogolova centra.
Zatímco u nás (zejména v inscenaci DAMU) působí důsledné vykládání biblických citací, které student Benjamin aplikuje na život kolem sebe, daleko spíše jako mladická provokace, která by konec konců mohla vycházet i z jiných zdrojů, moskevská inscenace režiséra Kirilla Serebrennikova je důslednou studií náboženského a v širším smyslu jakéhokoli ideologického fanatismu.
Nikita Kukuškin jako fanatický Bejamin moskevské inscenace (M)učedník
Navíc moskevský představitel Benjamina, herec Nikita Kukuškin, už svou fyzičností rozhodně nepůsobí jako nerozhodný či lehce provokující teenager, ale jako zaťatý fanatik, budící možná smích, ale jen zpočátku. Pak už jen hrůzu a děs. Stejně jako společnost, která ho obklopuje a v níž jen těsně pod povrchem dříme nepokrytá xenofobie všeho druhu, antisemitismus a ubíjející dogmatismus.
Moskevský (M)učedník je silné společensko-politické divadlo s výbornými hereckými výkony, z něhož mrazí. A není divu, že Kirill Srebrennikov se k jeho domácí společenské rezonanci nechtěl na následné veřejné besedě s diváky příliš vyjadřovat.
K tomu, o čem vypovídá, stačí nahlédnout do sobotního Práva s článkem o tom, že na nejvyšší post ruského ministerstva školství a vědy nastoupila historička a teoložka, expertka na pravoslaví, Olga Vasiljeva, známá svými výroky obhajujícími Stalinovu diktaturu, jejíž výroky dlouhodobě znepokojují ruskou Federaci židovských komunit. Situace jak vystřižená z Mayenburgovy hry. Jenže už nejde o jeviště, ale o život.