Tomáš Bím objevuje krásu na místech, kde se zastavil čas

Právě on jako by měl patent vidět v obyčejných věcech skrytou krásu. A je jedno, jestli se jedná o přírodní útvar, židli, kolo opřené o strom či opuštěný tenisový kurt. Z jeho obrazů či grafik cítí člověk navěky ztracené chvíle časů dávno minulých. Opájí se nostalgickým krasosmutněním a romantickými vzpomínkami. Ale hlavně ví, že si při odchodu z výstavy odnese obyčejný, ale přesto vzácný pocit radosti. Ten měli všichni lidé, kteří navštívili výstavu Tomáše Bíma na přelomu června a července v pražské Galerii Hollar.

Výtvarník Tomáš Bím se narodil v roce 1946 v Praze. Jeho budoucí životní lásku, tedy výtvarnou tvorbu, mu pomohl nalézt otec. Bral svého syna na výstavy, ukazoval mu obrazy, grafiky i tisky a nakonec ho seznámil s Jiřím Trnkou, v jehož studiu pracoval. Tam malý adept výtvarného řemesla hodiny a hodiny sledoval mistra při práci. Pochopil, jak vůbec kresba vzniká a jakými zákonitostmi se tvůrce musí řídit, aby udělal dobré dílo. Trnka mu poradil, že musí tři hodiny denně kreslit a nic víc nebude k tomu, aby se stal malířem, potřebovat.

Pak se však jeho životní osudy začaly zamotávat. Kvůli špatnému politickému posudku musel zapomenout na studium na Střední grafické škole v Hellichově ulici. Jiří Trnka mu doporučil, aby nastoupil na polygrafické učiliště. Tam získal řemeslo a díky dobrým pedagogům na výtvarnou tvorbu nezanevřel.

Navíc měl štěstí i na dobu, byl mladý a vedle něj bujela zlatá šedesátá léta. Bím získával školu života v proslulých pražských lokálech Viola, Sluníčko nebo Reduta. Stejně jako jeho vrstevníci poslouchal rock and rollové hvězdy Elvise Presleyho a Billa Haleyho, zaujal ho fenomén divadla Semafor, navštěvoval výstavy, četl dobré knihy a hltal filmy československé nové vlny. Ve Viole se potkával s mladým básníkem Václavem Hrabětem a popíjel vodku s americkým beatnickým poetou Allenem Ginsbergem, který byl v roce 1965 zvolen v Praze Králem majáles.

Každý tvůrce touží být nezávislý na vnějších okolnostech, aby mohl svobodně přistupovat k tématům, která chce ztvárnit. Ovšem v socialistickém Československu šedesátých až osmdesátých let minulého věku bylo působení na volné noze velmi problematické. Bím pracoval po vyučení jako tiskař, dále působil ve vedlejším pracovním poměru coby výtvarník Státního divadelního studia.

Věnoval se především užitému umění, vytvářel plakáty pro populární zpěváky, obaly gramofonových desek, katalogy, prospekty. Na začátku sedmdesátých let pracoval na reklamních nápisech pro různé podniky a spolupracoval na designu tehdejších výstav a veletrhů.

Za deset let v této výtvarné oblasti získal mnoho zkušeností, které posléze zúročil ve své vlastní tvorbě. Především pronikl do tajemství barev, pochopil jejich vlastnosti i vizuální význam.

Postupem času se přesouval do pozice nezávislého tvůrce, dělal pastely, kresby, zaujaly ho i další techniky jako oleje, akvarely, litografie, akryly či suchá jehla.

Tomáš Bím se pomalu začal prostřednictvím svých děl prosazovat ve veřejných výstavních prostorech. I když ze začátku musel bojovat s odmítáním mnoha galeristů, kteří ho považovali za samouka, co se plete do cesty profesionálním výtvarníkům. V roce 1975 však smůlu prolomil a podařilo se mu uspořádat první výstavy mimo Prahu a později se dostal i do galerií v hlavním městě.

Od té doby mohli jeho díla obdivovat lidé na stovkách výstav doma i v zahraničí, v soukromých sbírkách či muzeích. Podílel se na mnoha ilustracích v knihách a časopisech, plakátech a drobných grafických pracích.

Při sledování Bímových děl se musíme ptát, proč si zrovna vybral témata opuštěných městských periférií, zašlých plakátovacích ploch či zasněných vhledů do krajiny. Sám o tom v jednom rozhovoru mluvil, ovlivnilo ho především dětství a klukovské výpravy do okrajových částí Prahy.

Právě tam nalézal inspiraci pro pozdější díla, okouzlily ho staré polorozbořené kůlny, polorozpadlé ohrady plné sprostých nápisů a předměstské skládky. Prostředí golfových hřišť ho zaujalo, už když ho hru gentlemanů učil otec tenistky Martiny Navrátilové. K balónům na obloze získal vztah jako aktivní vzduchoplavec, když brázdil blankyt s bývalým bubeníkem Olympiku Janem Pacákem.

Fascinuje ho i nekonečná rozlehlost vodní hladiny. Na jeho obrazech rozřezávají vlny jak archaické parníky, tak i ostré žraločí ploutve. Tento živel prostě miluje, přestože mu vzal při povodních téměř všechny grafické práce.

V dílech Tomáše Bíma umírá starý romantický svět klukovských válek, prvních nesmělých erotických dobrodružství v podvečerní přírodě a prohýřených studentských nocí. Je to svět našich vzpomínek, kdy jsme byli mladší, tráva zelenější a obloha blankytnější.

Teď jsme zestárli a na nostalgických místech naší nedospělosti trčí sídla nadnárodních firem či neosobní nákupní centra. Alespoň, že se můžeme vracet zpět v čase na výstavách Bímových obrazů.