RECENZE: Diana Krall podala relaxovaný výkon

Právem patří k muzikantské elitě, nechybuje. Pokud však srovnáme letošní koncert a jiskrný, s publikem komunikující, dravý a příjemně dráždivý výkon v Praze před čtyřmi lety, umělkyně tentokrát zpočátku hrála spíše střídměji, relaxovaně. Pokud nechceme napsat, že i trochu rutinérsky, což by bylo asi nespravedlivé. City vkládané například do balady You Call This Madness, But I Call It Love působily přesvědčivě.

Do závěru Gershwinovy kompozice I Was Doing Alright pronikla jistá hlasová únava. Nikoli však nepřesnost, na to je Krall příliš velká profesionálka. Tu samou píseň navíc rozsvítilo sólo hvězdného kontrabasisty Roberta Hursta.

Přibližně od poloviny koncertu, počínaje intimní verzí Quiet Nights, zahájenou sférickou kytarovou meditací výborného Anthonyho Wilsona, už se prožitek jenom zintenzivňoval. Určitě i zásluhou kapely, dokonale odečítající kapelnici ze rtů i prstů. Hlavní část programu učebnicově vygradovaly svižné verze standardů Fly Me To The Moon a Cheek To Cheek.

Ačkoli je probíhající turné Diany Krall věnováno aktuálnímu popovému albu Wildflower, většinu repertoáru koncertu tvořily jazzové standardy a pop tradiční.

Na ukázky z poslední desky došlo až během bohatých přídavků. Efektně zpomalený hit California Dreamin‘ z repertoáru The Mamas And The Papas vyvolal bouři nadšení. Diva se svěřila, že „opravdu miluje písně od Irvinga Berlina až po Boba Dylana“ a do „dylanovky“ Wallflower se ponořila věru zaníceně. Následovat nemohlo nic jiného než Berlinova balada How Deep Is The Ocean, provedená se stejnou hloubkou.

Samotný závěr koncertu patřil vypíchnutému kontrastu. V temné baladě Boulevard Of Broken Dreams ukázala Diana Krall, jakou hloubku hořkosti a beznaděje dokáže její hlas dosáhnout. Živelná Ophelia z repertoáru The Band, s odpíchnutým boogie-woogie pianovým úvodem, zase navodila náladu euforickou. Konec dobrý, všechno dobré.