Tehdejší kritika si s jeho originálními pracemi nebyla schopná poradit. Bílek totiž přesahoval obvyklé hranice secesního stylu, sám zařazení do této umělecké kategorie striktně odmítal. Bylo pro něj příliš svazující. Když vysvětloval podstatu svých děl, připomínala přednáška spíše kázání českých bratří.

Tvrdil, že umělec musí být v první řadě člověkem. Sám tvořil z niterné podstaty, duchovně se opíral o křesťanskou tradici a o české náboženské reformní hnutí. Zhmotňoval sice ideje Krista, Husa či Komenského, ale veškerá duchovní poselství vyjadřoval moderně a nadčasově. Možná i pro tuto obtížnou uchopitelnost je stále nedoceněným umělcem.

Orba je naší viny trest

Sochař, grafik a řezbář František Bílek se narodil 6. listopadu 1872 v Chýnově, obci mezi Táborem a Pelhřimovem.

Jeho otec byl kolář, možná díky jeho řemeslu získal celoživotní vztah ke dřevu. V kraji se po generace také těžila hrnčířská hlína a i tato skutečnost měla bezpochyby na budoucího sochaře vliv.

Introvertní a nábožensky založený chlapec se díky výtvarnému talentu stal v letech 1887 až 1890 studentem pražské Akademie výtvarných umění. Jeho učiteli byli malíři Maxmilián Pirner či Julius Mařák.

Navzdory svým kreslířským schopnostem musel na kariéru rezignovat pro částečnou šeroslepost. Proto přestoupil do sochařského ateliéru Josefa Maudra.

I tam osvědčil svůj talent, obdržel stipendium rytíře Vojtěcha Lanny, díky němuž vycestoval na studijní pobyt do Paříže (1891– 1892), kde působil na akademii Colarossi u profesora Injalberta.

Plastika Orba je naší viny trest (1892)

František Bílek: Plastika Orba je naší viny trest (1892)

FOTO: Jan Šída

Uzavřený mladík si zprvu v cizím městě obtížně zvykal, do společnosti ho uvedla malířka Zdenka Braunerová (autorka jeho první monografie), seznámila ho s místní uměleckou bohémou i s českými malíři, tvořícími v Paříži. Kromě toho získával Bílek zkušenosti s románským či gotickým uměním, které mohl vidět v místních muzeích, galeriích či kostelech.

Pod vlivem těchto zážitků vznikly roku 1892 plastiky Golgota a Orba je naší viny trest. Ty do jisté míry určily jeho další umělecké osudy, a to jak v pozitivním, tak i negativním slova smyslu.

Golgota

Obě práce totiž musel mladý umělec předložit stipendijní komisi, aby potvrdil oprávněnost studia. Jejím členem byl sochař Josef Václav Myslbek, mimo jiné autor dominantní jezdecké sochy na pražském Václavském náměstí.

Novátorské plastiky ani on, ani zbytek komise držící se stále novorenesančního pojetí nepřijali a dvacetiletému Bílkovi stipendium odňali.

Pokořený tvůrce se vrátil k rodičům do Chýnova, uzavřel se do sebe a začal usilovně pracovat. Stěžejními tématy se staly vina a utrpení, které vnitřně intenzivně pociťoval. Vyjadřoval je figurami plazícími se v prachu země a prohýbajícími se pod ranami osudu. Typickým příkladem je plastika Orba křížem z roku 1900.

František Bílek

František Bílek

FOTO: ČTK

V prvních desetiletích dvacátého století dochází u Bílka k obratu, překonal vnitřní krizi a v jeho dílech začíná převládat naděje, touha po vykoupení a vytvořené postavy se začínají vztyčovat a obracet hlavy k nebesům.

Přátelství s básníky Juliem Zeyerem, Otokarem Březinou a Jakubem Demlem mu pomohla ještě více prohloubit duchovní propojení s vytvářenými díly. Díky korespondenci se Zeyerem pochopil Krista jako mysticky trpící nesmrtelnou bytost. Tuto představu zhmotnil unikátní dřevořezbou Krucifix z roku 1899, která je umístěna v pražském Chrámu svatého Víta. Otokar Březina ho inspiroval k v tvoření sousoší Slepci (1901).

Modlitba nad hroby

Na chýnovský hřbitov padá soumrak. Nad řadami kamenných náhrobků, vytvářejících dojem pevného a neměnného řádu, se tyčí socha připomínající pohanskou modlu. Postava anděla bez křídel v hrubém rubáši s roztaženýma rukama působí jako bytost smířená s osudem.

Modlitba nad hroby je náhrobek, který sochař vytvořil sám sobě. Figura je nasazená na kmeni starého stromu a umělec, který zemřel 13. října 1941, jako by do postavy anděla vtělil sám sebe.

František Bílek se díky své zarputilosti i originálnímu estetickému vyjádření nakonec prosadil. Vytvářel městské pomníky (pomník Mistra Jana Husa pro Kolín a Tábor), kresby, grafiky, užité umění, architekturu i funerální plastiky. Nakonec jeho dílo přijal i Myslbek. Přesto však patří stále mezi tvůrce, kterým kritika i veřejnost stále něco dluží.