Na nové desce jste navázali na styl, který zdobil minulé album. Byl to záměr?

Hiffi: Ano, naše idea byla pokračovat v tom, co jsme hudebně započali na předešlém počinu Fairytapes z roku 2013. Byli jsme s ním spokojeni a nechtěli jsme uhýbat nebo vymýšlet něco zásadně jiného.

Bureš: V minulosti jsme zpravidla s odstupem času přišli na to, že bychom na desce něco udělali jinak. Tentokrát to tak nebylo. Až nás překvapilo, že se nám Fairytapes líbilo i po dvou letech, kdy jsme začali chystat novinku.

Pohybujete se v oblasti elektronické taneční hudby, na vašich deskách je však spousta stylových přesahů. Je v téhle oblasti dnes ještě pořád prostor na to, vymýšlet něco hudebně či zvukově nového?

Hiffi: Tahle hudba prochází cykly. Poslední velkou revolucí byl asi nástup dubstepu před pár lety. Potom se v ní objevil trap, teď se zase pohybuje směrem k takzvanému future bassu a v moderním kabátě se vrací house. V zásadě je ale taneční muzika pořád stejná, jen se postupem času modernizuje. Samozřejmě se to dotklo i Skyline. Osobně nové trendy sleduju. Vyučuju produkci a chci svým žákům ukazovat, jaké jsou moderní směry a jak se hudba dělá právě teď.

Bureš: Taneční hudbu v posledních letech potkalo to, co před časem rock. Není už revoluční a vrací se do ní retro. My se například na novém albu dostali až k našim kořenům, tedy k muzice, na které jsme na konci devadesátých let začínali.

Jak moc jste otevření jiným vlivům?

Hiffi: Zkoušíme všechno možné. Když máme chuť něco udělat, tak to zkusíme. Nikdy jsme ale nenašli cestu k ultrakomerčním stylům typu EDM.

Některé skladby jsou až výsostně taneční. Jakou roli při jejich vymýšlení hraje melodická linka?

Hiffi: Ze skladatelského hlediska jsou pro mě zásadní zpěváci, respektive vokální linky, které zajišťují melodickou část. Máte ale pravdu, naše písničky na melodiích až tak nestojí, i když je při skládání řešíme. Prvotní jsou pro nás energie a náboj.

Od začátku zpíváte anglicky. Nenapadlo vás zkusit napsat nějaké skladbě český text?

Bureš: Samozřejmě napadlo, ale rychle jsme to zavrhli. Vlastně si to k našemu žánru neumím moc představit. Vážnější texty by v češtině působily zatěžkaně, ty nevážné zase mělce. Angličtina naši hudbu neruší, naopak dobře doplňuje. A i anglické texty hodně řešíme a pilujeme, aby to nebyly jen prázdné fráze.

Navíc to vzniklo přirozeně. Když jsme začínali, většina českých kapel, které jsme měli rádi, zpívala anglicky. Byla to pro nás jasná volba, a to i vzhledem ke koncertování venku. A netušili jsme, že za necelých dvacet let bude platit, že to u nás má jednodušší ten, kdo zpívá česky.

Vznikla v historii kapely nějaká písnička s českým textem?

Bureš: Jednou jsme s tím trochu blbnuli, ale to se, myslím, ani nenahrálo. Takže jediná skladba Skyline s českým textem je coververze (Je to) nemožné od Mňágy a Žďorp.

V ní čeština vlastně docela dobře funguje, což ale bylo tím, že Petr Fiala, který text napsal, je podle mě jedním z nejlepších českých textařů vůbec.

Máte dnes ještě nějaké ambice?

Bureš: V první řadě se snažíme dělat co nejlepší muziku, v tomhle se dá vždycky zlepšovat. Nikdy jsme třeba neměli vyloženě rádiový hit, což je pro nás také výzva. Těší nás proto, že máme pozitivní ohlasy na skladbu Timeless z nového alba, která bude naším třetím singlem. Víme ale také, že hudba, kterou děláme, nebude v Čechách nikdy mainstream.

Hiffi: Nikdy jsme nedělali nic silou a nekalkulovali jsme. Naše muzika žije svým životem, buď to dopadne, anebo ne. Vážíme si toho, co máme.