Hlavní obsah

Kristján Páll Kristjánsson: Kapelám doporučujeme žít na Islandu

Právo, Šárka Hellerová

Islandská indiefolková kapela Of Monsters and Men okouzlila v roce 2011 nejednoho hudebního fanouška singlem Little Talks z debutového alba My Head Is an Animal. Loni svou diskografii doplnila o nahrávku Beneath The Skin. Baskytarista Kristján Páll Kristjánsson poskytl Právu rozhovor před nadcházejícím vystoupením na festivalu Colours of Ostrava. Skupina se tam představí v pátek 15. července.

Foto: archív kapely

Of Monsters And Men přijedou do České republiky poprvé. Kristján Páll Kristjánsson vlevo.

Článek

Slavní islandští hudebníci bývají silně ovlivnění tamní krajinou. Hudbu Björk nebo třeba Sigur Rós snadno identifikujete jako islandskou nejen podle jazyka. Ta vaše má spíš mezinárodní zvuk, zpíváte anglicky. Jak silně se cítíte být Islandem ovlivněni?

Myslím, že i v našich písních je silné spojení s tamní kulturou, prostředím i přírodou. Pevně tomu věřím. Spojuje nás to s dalšími tamními kapelami, jen možná ne tolik zřejmě. Každému se děje, že jeho tvorbu formuje okolí. Ale je to jen jeden z mnoha vlivů, které hudbu ovlivňují. Inspiruje nás i muzika, kterou posloucháme, a ta je z celého světa.

Loni jste vydali album Beneath The Skin, které je intimnější a víc introspektivní než deska My Head Is an Animal. Čím to je?

Jsme si teď mnohem bližší jako přátelé i hudebníci. Kamarádili jsme se i před první deskou, ale tolik jsme se všichni neznali. Já, bubeník Arnare a zpěvák Ragni jsme byli kamarádi z jednoho městečka. Jako kluci jsme spolu chodili do školy. Zpěvačka Nanna a kytarista Brynjar jsou zase spolužáci z jiného města. Když jsme spolu začali hrát, znali jsme se s nimi relativně krátce. Nyní jsme už strávili společně tolik času, že je pro nás snazší být při tvorbě osobnější a otevřenější.

U alba My Head Is an Animal jste si pochvalovali, že můžete vyzkoušet naprosto cokoliv, protože zatím neexistují žádná očekávání.

To je pravda. Neměli jsme žádné plány. Všechno to bylo nezáměrné. Nepokoušeli jsme se prorazit, ani nás nenapadlo, že bychom mohli tolik vyrůst. Každý z nás měl práci, někteří studovali a kapela byla koníček. Ale věnovali jsme se jí s vášní. Společně jsme hráli a chtěli stvořit něco zábavného. Najednou se to podařilo tak, že jsme museli dát výpovědi a odejít ze školy a plně se soustředit na kapelu. Vyrostla velmi rychle.

Odkud jste tehdy dával výpověď vy?

Pracoval jsem u táty v instalatérské firmě. Spravoval jsem záchody a podobné věci. Nevěděl jsem, co chci dělat, byl jsem mladý. Chtěl jsem studovat, ale nevěděl jsem co. Chtěl jsem si najít práci a mít rodinu. Představoval jsem si typický islandský život, netušil jsem, že budu hrát na baskytaru v různých zemích světa.

Svým způsobem je mít úžasnou kapelu vlastně také běžná součást typického islandského života, ne?

Jak se to vezme. Být muzikantem je u nás skutečně časté, hudební scéna vzhledem k velikosti populace jen kvete. Ale že si vás všimne svět, to zase tak samozřejmé není.

Na jaře jste vydali videoklip k písni Wolves Without Teeths. Taneční pár na parketu předvádí svůj nejkrásnější tanec a porota s publikem na něj nezúčastněně hledí a není jisté, co si myslí. Zažíváte tento pocit někdy na pódiu?

Ale ano. I to video vychází ze skutečné taneční soutěže a jde o autentický soutěžní pár. Chtěli jsme zachytit to podivné uspořádání. Dvojice předvádějí nádherný technicky komplikovaný tanec, který má historii, a celé se to odehrává v tělocvičně na fotbal. A publikum je skutečně chladné. Vypadá to divně. Je to příznačné pro islandské publikum. Ono ale uzavřeně a chladně jen vypadá. Uvnitř si to většina užívá. Jenom ty emoce tolik neukazuje.

Hovoříme spolu předtím, než vyrazíte na turné, během něhož navštívíte například Havaj, Kalifornii nebo Austrálii. Kam se nejvíc těšíte?

Nikdy jsem nebyl na Havaji, to je vzrušující. Je to malý ostrov, vulkanickou aktivitou je blízký Islandu, ale jinak tam nic podobného není. Počasí je prý krásnější než u nás doma. I Austrálie je skvělá. Moc tam nejezdíme. Je na co se těšit. Stejně tak se ale těším, že pojedu poprvé do Čech.

Kapelu jste založili před šesti lety. Vy jste předtím cestoval, nebo to zažíváte až s Of Monsters and Men?

Nijak zvlášť. Než jsme začali jezdit po světě, nikdy jsem nebyl například v Americe. Jezdil jsem jen na dovolené, na které by měla jezdit každá islandská rodina. Je totiž potřeba, abychom se občas ohřáli v teple. Třeba ve Španělsku. Také jsem navštěvoval sestru na univerzitě v Dánsku. Rozhodně to nebylo nic takového, co zažívám v posledních letech.

Všechny země mají své kouzlo, ale Island je bezesporu jedno z nejkrásnějších míst planety. Objevil jste na cestách s kapelou krásnější krajinu?

To je těžké říct, protože Island je můj domov a je jiný než vše ostatní. Navštívili jsme řadu krásných míst, ale nedovedu si představit, že bych se nevrátil domů. Nikdy jsem se jinde necítil lépe.

Island je odlehlé místo. Nebylo by výhodnější bydlet z hlediska logistiky jinde?

Nikdy jsme o tom neuvažovali, ale dobře rozumím tomu, že se některé kapely stěhují, aby to na koncerty neměli tak daleko. Ale Island z tohoto hlediska není vůbec špatný. Pro kapely, které jezdí po světě, je vlastně jakékoli místo to uprostřed cesty. Ale my nejvíce jezdíme do Ameriky a Evropy a vzhledem k tomu je naše poloha dobrá. Vlastně bych doporučil všem kapelám, aby se na Island nastěhovaly.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám