Neřež momentálně koncertují s Romanem Dragounem, který oslavil šedesátiny několik dnů po vás. Co vás spojilo?

Známe se už dlouho, ale sblížilo nás to, že náš baskytarista Filip Benešovský hraje i v jeho kapele. Napadlo nás, že bychom mohli vystupovat společně a propojit tak rockové a folkové písničkářství. Máme za sebou už několik koncertů a moc nás to baví. Ten nejdůležitější se odehraje 23. května v Praze v Zrcadlové kapli Klementina. Každý z nás představí svůj blok a na konci se na pódiu spojíme.

Co je podle vás na Dragounovi umělecky nejzajímavější?

Myslím si, že mu, stejně jako mně, jde o dobré písničky. Přestože je už dávno v Beatové síni slávy, naše hudební světy jsou velice podobné. Folková síň slávy ostatně neexistuje, takže v tomto ohledu mu samozřejmě nic nezávidím.

A nebylo by dobré, kdyby byla?

O tom musí rozhodnout jiní, já jsem jenom písničkář. Upřímně řečeno jsem ale spokojen s tím, jak to je. Sedmatřicet let hraju s Vítkem Sázavským a náš vztah je vlastně takové pevné manželství. Měl jsem možnost hrát s Jaromírem Nohavicou, šestnáct let doprovázíme s kapelou Marii Rottrovou, vystupujeme s Katkou Koščovou, Romanem Dragounem, koncertovali jsme s Klárou Vytiskovou, která se letos na Andělech stala zpěvačkou roku. Vedu zkrátka pestrý muzikantský život a rozhodně se nenudím.

Navíc nesnáším opakování, takže i koncerty Nerezu často obměňujeme. To všechno je víc než síň slávy.

Neřež vydali nové album Jen blázni překročí svůj stín. Rodilo se těžko?

Vůbec ne. Pořád píšu písničky a spoustu jich mám takříkajíc v šuplíku. Jakmile to na mě přijde, napíšu jich třeba několik. Někdy zase hrábnu až skoro na dno šuplíku, vytáhnu nápad z roku 1985, přijde mi zajímavý, dopíšu ho a nová písnička je na světě. Kromě toho mám opravdu hromadu rozepsaných skladeb a cítím, že mám stále kde brát.

Co znamená název desky?

Je o nás. My jsme ti blázni, kteří mají neustále pnutí překračovat svůj stín, skládat, něco vymýšlet, produkovat, natáčet, koncertovat. Některé akce dokonce sami pořádáme. Ve zkušebně Neřež najdete spoustu našich starších cédéček i knihu o Nerez, kterou jsem napsal. Vozíme je na koncerty a pomalu je prodáváme. Navíc mám výhodu, že má tvář není moc známá, takže si můžu vyrazit do ulic a nikdo po mně pořád nechce autogram a podobně. Můžu si sednout do hospůdky a mít tam mezi mnoha dalšími lidmi svůj klid. Znám kolegy, kteří nemohou ani vyjít z domu, aby je někdo nepoznal a nezastavoval. Myslím si, že v tomhle mám paradoxně také velké štěstí.

Neměl jste přece jenom během své kariéry někdy pocit, že jste trochu nedoceněný?

Když jsme s Nerezem prožívali roky největší slávy, bylo všude vyprodáno a hráli jsme až třicetkrát měsíčně. Nebylo to zdravé, nebylo to zábavné, byla to naopak velká dřina. Protože na to vzpomínám jako na těžké období, kdy se často dostavovala únava, nemám pocit, že bych byl nedoceněný.

Toto nejslavnější období probíhalo, když se kapela ještě jmenovala Nerez a zpěvačkou byla Zuzana Navarová, tedy od roku 1981 do roku 1994. Bylo vám rozchodu s ní líto?

Rozešli jsme se dobrovolně a v pohodě. Řekli jsme si tenkrát, že už se nehádáme o muziku, a proto naše spolupráce nemá cenu. Dokud jsme se hádali, vznikaly nové věci. Později už se z Nerezu stala jakási továrna, na kterou chodilo hodně lidí, ale nás to nebavilo. Myslím si, že ten rozchod byl dobrý pro obě strany. Po Zuzaně, která v roce 2004 podlehla rakovině, zůstala spousta krásné muziky a věřím, že po nás také.

Hovořil jste o folkové síni slávy, přitom bych neřekl, že Nerez a Neřež byli či jsou vyloženě folkoví…

Po pravdě řečeno je to tak, že jsme vždycky cítili naši muziku rockově, jenom jsme neměli na elektrické kytary. Měli jsme období, kdy jsme i přitvrdili, například v době poslední sestavy skupiny Nerez. Do folkové škatulky nás zařadili novináři. A není to vlastně jedno?