Vaše kapela vznikla v roce 2007 a příští rok tedy oslaví deset let. Chystáte oslavy?

Jsem si jistý, že budeme slavit, ale ještě nevíme jak. Vůbec jsem si neuvědomil, že se výročí blíží.

Jsme v oboru slavení dost hrozní. Nikdy jsme ani neměli pořádnou párty k oslavě vydání desky. Vždy jsme byli příliš zaneprázdnění, než abychom se sešli a celý večer si užívali. Ale deset let, to už se oslavit musí, ne?

Tušili jste v roce 2010, když vyšlo vaše debutové album We Are The Royal, že příštích šest let strávíte na pódiu?

Člověk má vždy sny. Myslím si ovšem, že si tehdy nikdo z nás neuvědomil, co vzniklo. Když se nám začalo dařit a vše se dalo do pohybu, neměli jsme čas na žádnou velkou reflexi. Vlastně k něčemu takovému došlo až nyní, když jsme dodělali desku Weekend Man. Konečně jsme v klidu strávili všechno, co se v posledních letech stalo. Po jejím dokončení jsme si po dlouhé době, kdy jsme neustále pracovali, užili několik klidnějších měsíců.

Když jste se nyní zastavil a ohlédl se, na co jste pyšný?

Jsem hrdý na to, že jsme se prosadili hlavně díky koncertování. Nikdy jsme neměli žádné velké hity nebo něco takového. Jsme koncertní kapela. Lidé si nás nejvíc užijí naživo, tím jsme známí. Fanoušky nabíráme pod pódiem, na to jsem opravdu pyšný. Nejsme kapela, která by sbírala body v rádiových hitparádách.

To nejspíš také v minulosti vedlo k tomu, že jste po náročném turné k první desce mluvili o vyčerpání. Přecenili jste tehdy své síly?

Ano. Přetáhli jsme to. Zpěvák Adam Grahn toho měl plné zuby, všichni jsme byli extrémně unavení. Na začátku nám bylo mezi dvaceti pěti a třiceti lety. Žili jsme předtím klidný život a najednou jsme zažívali jiný životní styl. Bez oddechu. Jeli jsme jedno turné za druhým a jenom k první desce jsme odehráli přes tři sta koncertů. Po čase jsme dosáhli limitu.

Jak ta zkušenost ovlivnila vznik druhého alba Save the Nation?

První deska má jen šestatřicet minut. Když jsme ji hráli pořád dokola, trochu nás vlastní písničky unavily. Museli jsme je každý večer zahrát úplně všechny. Navíc, když jsme natáčeli první album, byli jsme tak nadšení, že jsme natočili čistou párty desku. Proto jsme si u druhé řekli, že je třeba nahrát něco tvrdšího. Nechtěli jsme být jen bláznivě rozjetí chlapi.

Už jste si k písním z první desky opět našli cestu, nebo se vám ohrály natolik, že jste z nich unavení dodnes?

První album pro nás vždy bude výjimečné. Radost z hraní těch písní už se vrací zpět. Navíc si myslím, že je návrat ke kořenům patrný i na nové desce. Hudba je cesta. Nikdy netušíme, jak se vyvine příští deska.

Lišil se vznik nového alba od předchozích?

První album vznikalo lehce. Moc jsme ještě nevěděli, kdo jsme, a jednoduše jsme se bavili tím, že jsme skládali hudbu. Druhé album jsme zase vydávali ve spěchu. Lidé nám říkali, že to je naše chvíle a je třeba rychle vydat desku, abychom mohli dál růst.

Tentokrát jsme si dopřáli čas to všechno prožít. Plně jsme si také uvědomili, že nemusíme jet na doraz jako na začátku, a že musíme tvořit průběžně. Deska vznikala delší dobu než předchozí.

Kdo je vůbec Weekend Man, o němž deska pojednává?

Je to až mytická postava, takový ten ďábel, který vám sedí na rameni. Je to člověk, který si v neděli dá ještě několik dalších drinků, i když ví, že v pondělí musí pracovat. Je to král večírků, jenž dřímá v každém z nás. Je to chlap, kterému je všechno jedno.

V červenci vystoupíte na českém festivalu Rock for People, kde vás fanoušci mohli vidět už v roce 2013. Pamatujete si ten koncert?

Dost dobře. Nějakou dobu to totiž vypadalo, že snad budu muset vystoupit sám. Přijel jsem jako jediný s týmem z Německa, ostatní z kapely letěli z Malmö. Buď tehdy zmeškali let, nebo byl zrušen, to už si přesně nevybavuji. Každopádně jsem si v Hradci Králové mnoho hodin nebyl jistý, jestli za mnou dorazí. Nakonec to ale dobře dopadlo a byl to povedený koncert. Hráli jsme před Papa Roach. Byla tam velmi dobrá atmosféra. Koncerty v Česku máme rádi, publikum je pokaždé plné energie.