Loni tedy, již jako Rituály, hledali jeho pravou podobu. První signály nebyly až tak přesvědčivé, nicméně vydání debutového alba Vsaď na černou ukazuje, že ho nakonec našli. Třetím do sestavy je bubeník Martin Čech a společně vytvořili česky zpívanou rockovou desku, která prahne po melodii, přitom si zachovává svou kytarovou podstatu i potřebnou syrovost.

Kapela nic nepředstírá, zvukově své tříčlenné obsazení neskrývá, nekalkuluje s líbivostí. Zpěvák Michael Vácha má v sobě trochu kodymovský výraz, drží se ale od něho v bezpečné vzdálenosti, jako by si chtěl vzít jenom kousek inspirace. V zásadě je to chytrý krok, protože Váchův hlas toho moc osobitého nenabízí a určitá stylizace mu dává větší důraz.

Kapela Rituály

FOTO: Emerald Eyes Records

Kytarový sound alba dozdobují muzikanti trochou elektroniky, která slouží jako podpora určitým pasážím písní. Melodické linie skladeb jsou přitom poměrně pevné, zvláště v první polovině alba. Vrcholným okamžikem je emotivní, folkově laděná Tmou, za svižnější skladby pak nesporně přímočará chytlavka Indiánka. Druhá část desky je ale méně přesvědčivá. Ne že by se kapela motala v pomyslném kruhu hledání, spíše jsou melodické linky méně plynulé, hůře uchopitelné a zapamatovatelné.

Povedly se texty. Nekladou si za cíl být poetické, přitom v mnoha skladbách poetické jsou. Mají smysl, příběh i slogan. Objevují se v nich sice tu a tam slova, která takříkajíc trčí ven (například „heroin“ v poslední skladbě Ďábel s tebou). Po chvíli se ale jejich znělost zatáhne a zpěv dále plave v neagresivních a hloubavých obratech a slovních spojeních. Album Vsaď na černou sice zatím nezastihuje kapelu v nákroku mezi českou hudební elitu, kterou vyhledávají davy diváků. Pokud jí ale vydrží chuť a zapracuje na svém prvotním talentu, mohla by se s druhým počinem dostat výš.

Rituály: Vsaď na černou
Emerald Eyes Records, 33:00

Celkové hodnocení: 70 %