Hlavní obsah

David Vávra: Vše ke mně přišlo požehnaným omylem

Právo, Radmila Hrdinová

David Vávra je architekt, herec a spoluzakladatel Divadla Sklep, které letos slaví čtyřicáté páté narozeniny. K jubileu vznikl celovečerní dokumentární film režisérky Olgy Dabrowské Tajemství Divadla Sklep aneb Manuál na záchranu světa, který přijde do kin 5. května.

Foto: Petr Horník, Právo

David Vávra je architekt, herec a spoluzakladatel Divadla Sklep.

Článek

Jak jste s filmem spokojený?

Docela ano. Samozřejmě by všechno mohlo být stokrát jinak, ale zachycuje to nynější stav Sklepa a je to tak v pořádku – od puberťáckých začátků až po naše představení pro vojáky v Afghánistánu na podzim 2014. Samozřejmě že na film přijdou především ti, kteří Sklep znají, ale třeba si ho někteří i objeví. Jsem v tomhle směru optimista.

Jedním z leitmotivů filmu je, že Sklep byl pro tvůrce i diváky způsobem, jak se vyrovnat s časy normalizace. S čím se na jevišti Sklep vyrovnává dnes?

Myslím, že tahle doba je stejně inspirativní. Dneska je to spíš určitá stopa lidské blbosti, která se s léty nemění a stále nás inspiruje. A jak jinak bojovat s blbostí, než že se jí smějete?

Foto: Petr Horník, Právo

David Vávra, režisérka Olga Dabrowská a Milan Šteindler na projekci filmu Tajemství Divadla Sklep.

Hrajete divadlo, navrhujete architekturu a vyšla vám knížka kreseb Tři cesty za architekturou. Kresba už dnes není zrovna běžný způsob, jak uchovat zážitek…

Kresba je pro mě – podobně jako Divadlo Sklep – terapií na cestách. K mým nejšťastnějším chvilkám patří, když sedím v kavárně a na černém papíře zachycuji kulisy města nebo atmosféru interiéru. Na rozdíl od fotografie je to pro mě cennější, protože si místo víc zapamatuju, stává se součástí mého podvědomí, databanky, ze které posléze čerpám. A to ať dělám cokoli, protože i dům je poskládaný podobně, jako když hraju divadlo. Nerad totiž dělám vědomé interpretace. Pokud to není záměrné vymezení se vůči někomu nebo něčemu, kdy použiju konkrétní formu, vychází jinak všechno z podvědomí.

Ve filmu je patrné, že představení Divadla Sklep se rodí v poměrně velkém chaosu, zatímco architektura je řád. Je to pro vás protiváha dvou přístupů?

Do jisté míry určitě, ale když si protnete okolnosti, jak vzniká projekt, tak je to vlastně také relativní chaos. Mění se klient, dojdou mu peníze, jeho manželka má jiné požadavky než on, možností je mnoho. Takže se nedá říct, že divadlo je chaos a architektura přímá rovná silnice.

A pak, architektura vzniká často až na stavbě. I když se snažím prostory si co nejvíc představit, definitivní vyznění cítím mnohdy až tam. Třeba Adolf Loos nikdy nekreslil výšky obkladů, protože nevěděl, jakou bude mít místnost atmosféru. A teprve když do ní přišel, udělal čáru na zdi.

Nikdy si nepředstavíte úplnou sumu vjemu, dokud do místnosti nevstoupíte, nezjistíte, kudy tam proudí světlo, jakou roli hraje okolní příroda. Takže i tam je spousta nejistot.

Ale jeden zásadní rozdíl tu je: když se něco nepovede na jevišti, druhý den už o tom nikdo neví, kdežto nepovedená budova trčí na místě dál…

To je pravda. A člověk pak zpětně lituje, takové budovy jsou pro něj výstražným znamením, že ujel. Anebo si myslíte, že je to docela dobré, ale za patnáct let zjistíte, že vaše architektura neumí stárnout. Protože architektura by měla umět stárnout, ideově i materiálově.

Stárne Divadlo Sklep? A umí to?

Ano i ne. Fyzicky jistě stárne, ale ta prodloužená puberta tam pořád je.

Když jste s Milanem Šteindlerem Divadlo Sklep zakládali, bylo vám čtrnáct. Věřili jste, že vydrží pětačtyřicet let?

Já jsem nikdy ve svém životě nic předem neodhadl, vše přišlo šťastným, požehnaným omylem. Ať už to byla má profese, anebo televizní cyklus Šumná města, který měl mít původně jen jeden díl, nic víc. Stejně je to i se Sklepem. My jsme si nikdy nedávali žádné konkrétní cíle, vždycky to byla náhoda. Dodnes to děláme s radostí, věříme tomu, ale nelpíme na programu, který by to někam posunul. Pořád chceme mít především radost a tu radost předávat dál.

Ve filmu to definujete tak, že věci přicházejí radostným očekáváním.

A právě krása toho očekávání – samotný zrod, idea, těšení se – je mnohdy větší než výsledek. Třeba listopad 1989 není jen rozjásaná Letenská pláň, ale to, co bylo předtím, ještě nebezpečné, čemu jsme ani plně nevěřili. A takhle funguje i divadlo. Nejhezčí je, když vás to poprvé napadne, pak když se to píše, ale už se nutíte to dopsat. A stejně je to i se zkoušením, proto my ve Sklepě nezkoušíme.

Ale to pak na představení musí být dost adrenalin, ne?

Největší myslitelný adrenalin. Chvilku víte, že žijete. Až na zhroucení.

Jaký je typický sklepácký divák?

To je otázka! Už z osmdesátých let máme fotografii, na které se směje malé dítě, studentka, zralý muž a babička. Takže náš divák je nepopsatelný a nelze mu vyjít vstříc.

Ale Milan Šteindler má dar univerzálního veselého obličeje, jako měl třeba Vlasta Burian. Umí být absolutně sdílný, má větší dar improvizace a komičnosti, zatímco můj humor je trochu krkolomný, neuchopitelný, kdy za jedním gestem se skrývá víc významů.

Foto: Petr Horník, Právo

David Vávra v okamžiku zaujetí.

Stane se, že se architektonická vize nepotká s představou klienta?

S oblibou říkám, že největší problém architekta je nápad. Architekt má někdy touhu dát do domu všechny nápady, které přijdou. Ale v podstatě by jeden dům měl mít jeden ústřední nápad. A co se týče klienta, existují dvě cesty – jeden architekt si za peníze klienta staví svůj subjektivní sen, druhý naslouchá klientovi, snaží se strefit do jeho představy a realizovat ji. Ta první cesta je užší, ale někdy se domy vzniklé z téhle metody právě stávají úhelnými kameny moderní architektury, i když nenaplňují podstatu profese.

Vám je zřejmě bližší druhá cesta. Ale co když pak nebudete mít Vávrovu vilu, na kterou budou vodit za sto let exkurze?

Tyhle ambice já vůbec nemám. Podle mě není naplněním profese stavět solitéry nesloužící tomu, kdo na ně dal peníze. Navíc když je něco hotové, ať už je to dům, výstava, nebo film, tak mě to přestane tak trochu zajímat. Už se rodí něco jiného…

Reklama

Výběr článků

Načítám