V čem ale spočívá Shakespearova genialita? Proč oslovuje lidi už čtyři staletí? Možná, že otázka skrývá odpověď. Protože jeho díla jsou o lidech a napsal je člověk, který viděl lidem do duše, který byl nejen vynikajícím dramatikem, ale i psychologem, respektive znalcem života. Do svých osmatřiceti her dokázal vtělit tolik témat takové váhy, hloubky, ale i přístupnosti, že se v nich poznávají lidé nejrůznějšího sociálního i etnického původu, pohlaví, vzdělání, stáří. Protože, jak kdesi výstižně řekl překladatel a shakespearolog Martin Hilský, lidé se nemění, stále se milují, nenávidí, stále lžou, podvádějí se, touží po moci a vraždí.

A o tom Shakespearovy hry jsou. O věčném koloběhu života hnaném touhou, ať už ušlechtile milostnou, anebo spalující kariéristickou ctižádostí. Je opravdu tak velký rozdíl mezi Learem pošetile se zbavujícím své moci a říše a dnešním důchodcem odíraným šmejdy na nákupních akcích? A ctižádostivých Macbethů, důvěřivých Othellů či z různých důvodů vyhnaných vévodů bychom našli v každé době dost a dost. O zpupných a hloupých vladařích či šťastných i nešťastných milencích ani nemluvě…

A ještě jedna kvalita zaručuje Shakespearovi nesmrtelnost. A tou je skutečnost, že byl divadelník, praktik, který nepsal teoretické traktáty, ale živé divadlo pro své diváky, divadlo, které je muselo zaujmout, jinak by jeho samého i jeho herce publikum vypískalo. A Shakespeare uměl napsat živé postavy prostoupené vášní i humorem. A v neposlední řadě i poezií, citem pro jazyk a jeho proměny, které nám tlumočí – na rozdíl od jeho rodné Británie – generace překladatelů, kteří nás tak nenápadně skrze velkého alžbětince vyučují lásce k vlastnímu, zanedbávanému jazyku.