Jaké jméno máte v občanském průkazu?

Kateřina Tichá. Dvě mé prababičky ale byly Marie a jedna z nich měla, spolu s dědou, v naší rodině něco společného s muzikou. Měla spoustu dětí a ráda jim zpívala. Nikdy jsem ji neslyšela, protože se naše životy neprotnuly, ale vím to z vyprávění. Moc ráda si doma s prarodiči prohlížím jejich staré fotky a nejrůznější věci, které jsou s příbuznými, které jsem nikdy nepoznala, spojené.

Třeba zrovna minulý týden jsem dostala šperkovnici, která patřila jedné z prababiček. Dostala ji od svého budoucího manžela, pradědečka, když spolu ještě jen chodili. Nechal ji pro ni vyrobit a na víku jsou vyryté její iniciály M. M. To pro mě byl opravdu speciální okamžik.

Takže jméno Marie používám na počest svých prababiček. A také proto, že je krásné.

Před dvěma lety jste byla nominována na objev roku v anketě Český slavík. Potom se ale po vás jako sólistce trochu slehla zem. Co jste dělala?

Dělo se toho hodně a vůbec mi nepřijde, že uběhly dva roky.

Před dvěma lety jsem začala chodit do Prahy na vysokou školu a z Vlašimi jsem se tam přestěhovala. Našli jsme si byt, začali jsme v Praze žít, také jsem začala koncertovat jako host skupiny Jelen a přitom jsem zkoušela, psala a nahrávala vlastní písničky. V tom teď intenzivně pokračuju, protože s příchodem podzimu kolem mě lítá mnohem víc inspirace.

V čem ta podzimní inspirace tkví?

Přijde mi, že venku chodí více lidí a všechno je mnohem zajímavější. Zdá se mi, že tohle roční období v lidech vyvolává více emocí. Tato podzimní, trochu truchlivá atmosféra znamená úplně jiné emoce než třeba ta v horkém a dusném létě.

Lidé se více rozhodují o svých životech. Myslím si, že spousta z nich chce, aby byly jejich příběhy vyslyšeny. Ráda je pozoruju a ráda o nich píšu.

Kateřina Marie Tichá je klidná romantická duše.

Kateřina Marie Tichá je klidná romantická duše.

FOTO: Barbora Hrdá

Kdy jste napsala svou první písničku?

Pamatuju si, že když jsem byla opravdu malá, jezdili jsme s rodiči na výlety. Byly to často dlouhé cesty a já se vzadu v autě nudila. A tak jsem si vymýšlela melodie a texty, které jsem si celou cestu zpívala, o všem, co jsem třeba viděla z okýnka nebo mi běželo hlavou. Nikdy jsem si je ale nezapsala, takže jsem s koncem každého výletu většinou všechno zapomněla.

Psát jsem si je začala, až když jsem dostala kytaru. Bylo mi třináct a rok předtím jsem našla v úložném prostoru ve staré posteli dědovu kytaru. Nebyl muzikant, ale jezdil na skautské tábory a hrával dětem u ohně.

Napadlo mě, že bych to na ni mohla zkusit, ale byla to trochu dřina, protože to byla stará kytara, měla tlustý krk, struny daleko od sebe a špatně se mi na ni hrálo. Rodiče přesto zjistili, že mě to baví, a dali mi k Vánocům novou. Tu starou mám pořád doma, a i když je to ta nejobyčejnější kytara, jakou jsem v životě viděla, nikdy ji nikomu nedám.

Ve čtrnácti jsem pak napsala písničku Vzpomínej, svou první opravdovou. Je i na mém minialbu.

Říkala jste, že ráda čtete. Inspirují vás k psaní písniček knihy?

Velmi, ty inspirace jsou v řadě mých písniček. Například před pár dny jsem dopsala skladbu, k jejímuž vzniku mě inspirovala pro mě úžasná Kniha ztracených věcí.

Asi sedm let jsem ji nemohla sehnat. Uspěla jsem sice v knihovně, ale musela jsem ji samozřejmě vrátit, přestože jsem ji chtěla mít u sebe. Sháněla jsem ji tedy na internetových serverech, v bazarech, v knihkupectvích, prostě všude, ale na její českou verzi jsem nenarážela. Byla jsem připravena dát za ni klidně tři tisíce korun. Asi před rokem se ale stal zázrak. Napadlo mě napsat o té knize na Facebook, a ozvala se mi holka, která se mnou chodila na Karlovu univerzitu.

Nikdy jsem ji sice neviděla, ale ona napsala, že mi tu knížku klidně prodá. A druhý den mi ji přinesla do školy.

Kolik jste za ni zaplatila?

Ve srovnání s tím, s jakou částkou jsem původně počítala, to bylo opravdu málo.

Jak jste se dostala ke spolupráci s kapelou Jelen?

Písničky jsem začala skládat ve čtrnácti. Už předtím jsem ale psala povídky, básničky nebo fikce a moc mě to bavilo. Čtení a psaní bylo dlouho to, co jsem dělala úplně nejraději.

Když jsem pak začala skládat písničky, řekla jsem si, že by bylo vážně fajn hrát s nějakou kapelou a pro lidi. Stal se z toho takový můj malý sen, ale potřebovala jsem sebrat všechnu odvahu na to ho uskutečnit.

V domácím studiu u známých jsem nahrála své dvě písničky. Díky nim jsem vlastně zjistila, že se není čeho bát, a dodnes jsem jim za to moc vděčná. Nevěděla jsem ale, jak to funguje, mám pocit, že jsem je snad poslala i do nějakých rádií. Dlouho se mi nikdo neozval, až před třemi lety Martin Červinka, hledač talentů ve firmě Universal Music. Sešli jsme se a bylo to. A protože Martin pracoval i se skupinou Jelen, setkala jsem se s ní ve studiu a byli jsme si sympatičtí.

Řekl vám Červinka, co ho přesvědčilo o tom, že spolupráce s vámi má smysl?

Nikdy jsme o tom nemluvili. Budu se ho muset zeptat.

Poslední dva roky jste jezdila jako host koncertů skupiny Jelen. Pomohla vám ta spolupráce?

Když o tom spojení někdo mluví jako o spolupráci, přijde mi to legrační. Kluci z kapely Jelen a já jsme kamarádi a naše spojení je pro mě naprosto úžasné. Každý z nich je úplně jiný a je neuvěřitelné, jak jsme si všichni do jednoho sedli.

Budete v tom pokračovat?

Teď ještě ano, jsme na turné. Současně vzniká má vlastní kapela, takže bych se měla v budoucnu osamostatnit. Vždycky ale budu ráda, když si budu moci s Jelenem zazpívat. Na ty dva roky nikdy nezapomenu.

O čem je písnička Otazníky, titulní z vašeho minialba?

Často se mi stane, že někde něco uslyším nebo uvidím, sednu a prostě o tom napíšu písničku. Je to nějaký náhlý impulz. Stává se mi ale i to, že mám v sobě hodně dlouho nějaké téma a nevím, jak ho takříkajíc uchopit. Jedním z nich byly problémové vztahy mnoha mých kamarádů.

Lezli si v nich s partnery na nervy, ubližovali si, nedokázali spolu být, ale současně je k sobě něco přitahovalo. V té době mě vůbec nenapadlo o tom psát písničku, ale jednou jsem si jen tak začala brnkat na kytaru a bylo to. Zničehonic to šlo samo, jako by mi to někdo diktoval.

Kdy začnete koncertovat se svou kapelou?

Úplně mi buší srdce, když to slyším. Koncertovat s vlastní kapelou! A být frontmankou. To bude úplně nová kapitola mého života.

Samostatné koncerty budou příští rok, kdy by mělo také vyjít mé album. Premiéru ale budeme mít na probíhajícím turné s Jelenem. 11. prosince před ním budeme vystupovat v Ústí nad Labem. Moc se na to těším.