První, co atakuje pozorovatele na výstavě, jsou výrazné barvy. Vystupují ze všech fotografií do vnějšího prostoru. Jako by si tvůrce řekl, že když ukazuje lidem ty hrůzy, tak ať mají aspoň dobrý pocit. Je to určitá cesta, jak hororovou atmosféru aspoň trochu otupit.

Na druhou stranu se nabízí otázka, jestli dnešní člověk není k takovým věcem už dávno imunní. Vždyť každý den najdeme na stránkách novin či v televizních zpravodajstvích takové snímky.

Tvůrce staví svou výtvarnou řeč na výrazném kontrastu, či dokonce latentní ironii.
Pod blankytně modrou oblohou trčí výhružně kupředu hlaveň AK 47, bosenští vojáci v maskáčích pokuřují pod nápisem Welcome to Sarajevo a ze zbořeniště v americkém Fergusonu trčí nápis Beauty.

Momentka, jak americký prezident Obama skládá přísahu ve Washingtonu, pak působí jako obraz z jiného světa.

Velkoformátové snímky, mezi kterými člověk prochází, působí spíše jako vykřičníky než jako obrazy estetické krásy.

Pokud tedy nejsme milovníci myšlenky prokletých básníků, kteří sveřepě objevovali krásu tam, kde ostatní viděli jen hrůzu.

Celkové hodnocení 70 %