Proč jste se rozhodl napsat román o činnosti Stasi?

Chtěl jsem napsat knihu o sledování jako fenoménu. Jednak o sledování partnerů v manželství, kdy je ve hře nevěra jednoho z nich, i o sledování jedince ze strany státu. V nedávné minulosti se to snad nejvíc dotklo východního Německa, jehož společnost byla sledována v mimořádně velké míře. Proto jsem zvolil tuto lokalitu pro svůj román a myslím, že napětí mezi těmito dvěma typy sledování i celá historie s tím spojená působí zajímavě.

Máte za sebou kariéru scenáristy televizních pořadů i seriálů. Jaký byl pro vás největší rozdíl mezi touto prací a literární tvorbou?

Spočívá v tom, že spisovatel pracuje sám. Zatímco když píšete pro televizi, jde o kolektivní práci, spolupracujete s jinými lidmi a text je využíván k další tvorbě. Jako spisovatel jsem pánem svého příběhu, vše závisí jen na mně.

Co se týká řemeslné práce, řekl bych, že je mnohem těžší napsat román. Je to velká výzva. Toužil jsem stát se spisovatelem a ovládnout dobře toto umění. Byl to můj velký sen.

Najdete něco, co naopak televizní scenáristickou práci i činnost prozaika spojuje?

Velmi si užívám psaní dialogů, scén a vůbec vykreslování charakterů. Všechno spolu úzce souvisí, je v dynamickém kontaktu. To je něco, co jsem si vzal z filmu, kde nemáme žádné vnitřní dialogy, složité líčení prostředí, okolností, zaznamenání dlouhých myšlenkových pochodů. Zvolil jsem proto filmový styl a píšu docela stroze.

Podle krimi literatury se zdá, že Dánsko či přímo Kodaň je ohrožena gangy z Balkánu nebo z východu Evropy. Píše o tom i váš kolega Jussi Adler Olsen ve výtečné knize Marco. Je tomu opravdu tak?

Čistě fakticky bych řekl, že máme problém, který jsme dřív neměli, a sice vliv otevřených hranic. S tím se pojí aktivita všech možných zlodějů. Dříve se nestávalo, že by přijel neznámý vůz s neznámými lidmi, kteří by cosi ukradli a zase zmizeli. Samozřejmě kriminalita u nás je dánského i třeba arabského původů, to se týká hlavně krádeží. Nechci tím říci, že je to aktivita gangů z východu Evropy, ale spíš onen vliv otevřených hranic, který mění pohled na celkovou kriminalitu.

Fascinuje mě spojení gangsterů z východní Evropy s balkánskými, které v románu Vyšinutí představují Kaminski nebo Stavros a my tušíme, že se za tím vším skrývá vliv konfliktů při rozpadu Jugoslávie.

Kdybych na to místo umístil nějakého Dána, nefungovalo by to stejně úderně.

Chtěl jsem vykreslit bosse podobného těm z italské mafie, jak je známe z jiných knih, proto jsem vykreslil Stavrose. A Kaminski se v dalších knihách stane ještě důležitější postavou.

Dánský spisovatel Michael Katz Krefeld představil v Praze své knihy.

Dánský spisovatel Michael Katz Krefeld představil v Praze své knihy.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Evropa nyní prožívá invazi uprchlíků, mluví se o novém stěhování národů. Jak se na ten problém díváte?

Myslím si, že je to tragédie, a jsem překvapen, kam se rozsah toho problému až dostal. Zdá se být obrovský. Je to vážně katastrofa a doufám, že se najde řešení. Obávám se ale, že žádné není nasnadě. Jako spisovatel bych o tom možná někdy něco napsal, ale ne teď, věnuji se jiným tématům. Jako soukromá osoba si však myslím, že bych se měl zamyslet nad tím, co mohu sám udělat a jaké mám možnosti. Setkáváme se s obrovskou bezmocí.

Existují dva pohledy. Jeden říká, že máme do Evropy vpustit každého, kdo zaklepe na dveře, a druhý navrhuje bránit svou zemi i moc.

Obávám se, že to není fyzicky možné. Kdyby to šlo, už dávno by se tak stalo. Je třeba myslet na to, že by měla nějakým způsobem fungovat integrace. Je to vážný problém, dostávají se k nám totiž lidé, kteří měli prostředky na to, aby si vše zaplatili, a nyní jsou zavřeni v táborech, které jsou docela strašnými místy.

Máme svědky vražd, znásilnění, dotklo se to někoho i přímo osobně. Slyšel jsem, že v Libanonu lidé na uprchlíky střílejí, protože jsou přesvědčeni, že jim berou jejich možnosti. Nemůžeme nabídnout jen jedno konkrétní řešení, mělo by jich být víc.

Milujete plavby na plachetnici v dánské úžině Öresund. Píšete tam, nebo odpočíváte?

Svou loď používám i jako kancelář. Strávil jsem na ní celý srpen a četl korektury třetí knihy série s Ravnsholdtem – Havranem. V přístavu, kde ji mám ukotvenu, je neuvěřitelný klid. Rád ji i opravuju, což se dostává i do mých knih. Snad jsem lepší mechanik než můj Havran a snad jsem i lepší jachtař.