V loňském roce vyšlo dvojalbum Tribute Abraxas, na které různí čeští zpěváci a kapely nahráli své verze vašich písniček. Přimělo vás vřelé přijetí tohoto počinu pustit se do práce na nové desce s větším zápalem?

Spíš to byla součást plánu. Už loni, kdy tribute album vyšlo, jsme věděli, že budeme nahrávat další řadovou desku. Pak jsme jen po vyjití loňské kolekce její vydání posunuli, protože dvě alba v jednom roce, to by asi bylo kontraproduktivní.

Klid! je nová nahrávka po šesti letech. Není to přece jenom poměrně dlouhá doba?

To nepovažuju za důležité. Prostě to vyplynulo, měli jsme nápady a okolnosti nám byly nakloněny.

Když se ke kapele před asi třemi lety přidal náš současný manažer a textař Petr Soukup, vrcholily v ní zásadní změny. V roce 2010 jsme se rozešli s bubeníkem Ivanem Pelíškem i baskytaristou Zdeňkem Chládkem a nahradili je mnohem mladšími lidmi, kteří navíc hráčsky snesou mnohem přísnější měřítka. Jde o bubeníka Eduarda Štěpánka a baskytaristu Ivana Doležálka. Sehráli jsme se a v kapele je teď opravdu velmi čerstvý vítr.

Přesto jste všechny nové skladby napsal vy sám?

Nebráním se tomu, aby kdokoli další písničky nosil, ale tentokrát to padlo na mě. Několik jich ještě napsal zpěvák Mirek Imrich, ale nakonec si to rozmyslel a na desku je nedal. Možná skončily v repertoáru některých z jeho vedlejších projektů.

Slávek Janda je spoluzakladatelem skupiny.

Slávek Janda je spoluzakladatelem skupiny.

FOTO: Abraxas - Roman Černý

Přiměla vás přítomnost mladších kolegů v kapele autorsky se více otevřít?

Já byl žánrově otevřený vždycky. Důležité bylo, že jsme se brzy tak dobře sehráli, že jsem neměl problém akceptovat například Edovy bubenické linky, protože se mi líbily. Přitom on je, na rozdíl od nás, otevřenější tvrdší hudbě. I proto si myslím, že Klid! je nejsvižnější album v historii kapely. Jiný styl a rukopis se ale dají těžko naprogramovat. Každý autor má své.

Jaký je tedy typický pro Abraxas?

Společným prvkem všech našich desek je, že jsou postavené na takzvaných groovech, tedy něčem, co se pravidelně opakuje. Bylo to tak na všech albech, ať už se písnička blížila více rocku, funky, metalu, popu nebo jazzu. Hudba skupiny Abraxas byla vždycky rytmická. Možná jsme kdysi, na úplném začátku, skládali spíše rozvolněné písně, brzy se ale kapela stala víceméně taneční, což trvá dodnes.

A také funky…

Samozřejmě, to se nevylučuje. Funky mám rád. Vyrostl jsem na kapelách padesátých a šedesátých let, ale potom jsem propadl jazzrocku. Ten funky obsahuje, takže má cesta k němu byla poměrně přímočará. Velmi mě také oslovuje latinskoamerická hudba. Na desce Klid! je, mimochodem, dost zastoupená, i když to není na první poslech tak zřetelné.

Vždycky mi šlo o to, aby koncerty Abraxasu byly pařba. Současně jsem nechtěl, aby to byla pařba destruktivní, jako je to v případě punku nebo metalu, kdy po sobě fanoušci skáčou, div si neublíží.

Historicky nejslavnějšími alby Abraxasu jsou první dvě, Box z roku 1982 a Manéž, která je o dva roky mladší. Toužil jste je co do popularity s nějakou další deskou překonat?

Takhle jsem nikdy neuvažoval, spíš jsem se snažil skládat hudbu tak, jak jsem ji momentálně cítil. Upřímně si ale myslím, že se mi podařilo nahrát desky, které sice nejsou tak známé, přesto první dvě alba Abraxasu překonaly. Asi před třemi lety jsme například vydali nahrávku Psychedelic Dreams skupiny Yandim Band, které je z mého pohledu mnohem zajímavější. Na základě jejího úspěchu jsme se dostali až na obrovský mezinárodní Java Jazz festival, který se koná v Jakartě. A tam jsme si opět uvědomili, že česká hudba má co dohánět.

Proč myslíte?

Protože v ní sice určitá originalita je, ale není moc slučitelná s celosvětovým hudebním názorem a trendem. Pokud si vzpomínám, v šedesátých letech u nás byla velice silná hudební scéna a v sedmdesátých, přestože už tu byl komunistický režim, to pořád ještě vypadalo nadějně. Politická situace to ale v následujících letech zabrzdila. Kapely neměly možnost konfrontace, spousta z nich byla zakázána a postupně se kazil i posluchačský a divácký vkus. Krajně nevkusné skupiny pak byly širší veřejností přijímány jako vkusné. To se týká zejména takzvaného normalizačního popu, ale bylo to i v jiných žánrech.

Dalším průšvihem byl článek Nová vlna se starým obsahem, který otiskl týdeník Tribuna v roce 1983. Následoval brutální zásah do české hudební scény, jehož důsledkem byl zákaz dalších nadějných kapel a muzikantů. V té době jsme začali za světem evidentně zaostávat instrumentálně. A myslím, že jsme se z toho nedostali dodnes.

Takže naše hudba celkově nestojí za nic?

To ne, některé věci se povedly. Líbí se mi třeba projekty, za kterými stojí Roman Holý, tedy Monkey Business a J. A. R.. Baví mě i Tata Bojs a určitě bych ještě na někoho přišel.