Článek
Ale kupodivu ani slovo nepadlo o tom, že ve stejné situaci se ocitlo i pražské Divadlo Viola, pro něhož neudělení grantu má stejné, ne-li ještě výraznější likvidační důsledky.
Fidlovačce nabídl záchranu bohatý mecenáš Andrej Babiš. Jenže ten, obávám se, do Violy nechodí. A nechodí tam zřejmě ani ti, kdo o udělení grantů rozhodují. Ve zdůvodnění, proč Viola na magistrátní podporu nedosáhla, se píše, že divadlo „uvedlo jen velmi obecný dramaturgický plán, který neumožnil hodnotitelům vytvořit si představu o konkrétních připravovaných pořadech na další období“.
Pražské Divadlo na Fidlovačce
Jistě, kvalitně zpracovaný dramaturgický výhled je podmínkou ucházení se o grant. Jenže Viola není typem divadla s pravidelnou dramaturgií, její pořady se rodí s dobou a osobnostmi, které si citlivě vybírá a testuje. A navíc, nápady se, jak známo, všude na světě kradou. I proto s jejich zveřejňováním umělečtí šéfové váhají.
Ať tak či onak, Viola má za sebou více než půlstoletou historii bez kvalitativních úkroků a propadů své umělecké náročnosti. Byla a je místem výsostných zážitků nejen z krásného slova a hudby, ale i divadla. Není to argument vyvažující onen nedostatečně předložený dramaturgický plán?
Anebo ji prostě bez mrknutí oka vymažeme z kulturní mapy Prahy?
A nebude pak Praha bez ní o dost méně magická?