Myslíte si, že být matkou znamená jen sledovat, jak dcera ničí vše ve svém okolí, jak s hořkou nadsázkou vzpomíná Elisabeth na její dětství?

Nemyslím si to, i když tato postava jen těžko nachází sílu na navázání společenského vztahu. Byla by ráda, kdyby to v jejím životě probíhalo tak, jako by každý den chodila po ulici, která je čistě uklizená. Ale v jejím případě a s jejími zkušenostmi to není možné.

FOTO: Právo - Petr Hloušek

V románu píšete citlivě o vztazích v rodině. Nakolik vás inspiroval vztah s vlastní matkou?

Můj vztah s matkou je kvalitativně úplně jiný než v případě románových postav. Jistě jsem vložila do vztahu Elisabeth a Coco určité biografické rysy, ty se ale spíš týkají inspirací až anekdotických. Obě totiž prošly roztržkou a je pro ně těžké najít vzájemné souznění.

Připadají si jako cizí lidé, pro něž je nemožné se znovu zvednout a navázat dobrý vztah. Jsem ráda, že v mém případě je tomu úplně jinak. A to se týká i vztahu, který mám se svou dcerou.

Píšete o smrti, což není jednoduché...

Je to těžké zvlášť v případě lidí, kteří jsou pro sebe vlastně neznámí.

A Elisabeth by ráda svůj život prodloužila. Myslím si, že lidé, kteří onemocní, začnou o smrti přemýšlet jinak a potřebují o tom s blízkými a přáteli mluvit. I Coco by se ráda matky na ledacos ze života zeptala, což se stane právě v okamžiku, kdy zjistí, že matka umírá.

Co v životě považujete za důležité?

Když při vás stojí přátelé i rodina a vy děláte to, co máte rádi. Existuje ale mnoho lidí žijících osaměle. Ne všichni dokážou navázat přátelství, vztah k druhým. Je to i problém moderního života. Já potřebuju kolem sebe hodně otevřených, vstřícných lidí.

Začala jste povídkami, které jste zdramatizovala. Jste zároveň autorkou divadelních i rozhlasových her a věnujete se próze. Dáváte nějakému žánru přednost?

Píšu jak čistou prózu, tak scénáře. Je něco úplně jiného, někdy i zábavného, když lidé chtějí vyjádřit své přání ve scénáři nebo v próze. Osobně se svobodněji cítím při psaní románů, v obou případech mám ale ráda dialogy.