Jak nepatrnou část vaší tvorby výstava představuje?

To se dá spočítat, ale radši bych to ani nedělal: každý diář má 500 stran, kreseb je v nich víc než jedna na stránce. Ty první jsem začínal psát ještě do velkých linkovaných sešitů na střední umělecko - průmyslové škole.

A když jsem později začínal točit hrané filmy, také ještě školní, už jsem si každou scénu kreslil. Pomáhalo to mně i mým spolupracovníkům, každý záběr byl vlastně kompozičně připravený, nesmírně mi to pomáhalo v rytmu filmu.

Film je abeceda, psací stroj, a my musíme psát na tom stroji zajímavé romány

Když jsem pak po roce 1968 nemohl točit filmy, začal jsem si kreslit i jiné věci, pracovat s barvou. Teď maluji oleje, velká plátna, velké kompozice. Stylizované postavy. Chtěl jsem namalovat ženu, takovou, abych cítil, že je opravdu moje.

A začal jsem si malovat kojšovské ženy (rodištěm JJ je Kojšov - pozn.red.). Ty se liší od všech ostatních tím, že mají na čele rýhu od folklórní stužky, a aby jim stál na hlavě šátek do špičky, splétají si vlasy nahoru. Takže když uvidíte akt takovéto ženy, poznáte, že to je moje, kojšovská žena.

FOTO: ČTK

Obrazy na této výstavě jsou ale úplně jiné...

To, co zde vystavuji, jsou serigrafie, což je technika, kterou pracoval například Andy Warhol. Znamená to grafické listy vytištěné technikou sítotisku. Každý tisk je považován za originál. Warhol ale pracoval s fotografií, a toto jsou spíš litografie, vesměs původně kresby. Ale musím přiznat, že serigrafie už asi devět let nedělám, jsou to starší věci.

Tuto výstavu totiž beru spíše jako příležitost setkat se s přáteli, což se netýká jen mě a mých přátel, ale byl bych rád, kdyby si sem přicházeli posedět, podívat se a popovídat i další. Příležitostí k setkávání je, zdá se mi, čím dál méně a je dobře takové příležitosti připravovat, vyvolávat. Já si totiž myslím, že je důležité se často scházet. Někteří z naší generace se dožijí i sta let a v jejich vzpomínkách tudíž budeme žít ještě dlouho. Prodloužíme si tak život.

Vy už jste si ho prodloužil - jak se daří vašemu novému srdci?

Je mu rok a půl, takže se má výborně. Ale to víte, mám teď sice dobrou pumpičku, na kterou mi dali desetiletou záruku, ale jiné části organismu mohou odpadnout dřív, to nikdo neví. Vím jen, že bych se svým životem mohl do Guinessovy knihy rekordů, a se svým dílem také.

Myslíte to, že jste nejstarší člověk v Evropě, který se podrobil transplantaci srdce?

To by na zápis nestačilo. Ale profesor Pirk nakonec zjistil, že jsem nejstarší na světě! A s tím dílem je to tak, že film Do videnia v pekle, priatelia, jsem točil - sice s notnou pauzou - třicet let. Nehotový mi ho hodili do trezoru, ale negativ zůstal. A po letech jsem ho se stejnými herci dokončil. Někteří byli hůř k poznání, ale většinou se moc nezměnili. Někteří byli mrtví, ty jsme museli zastoupit jinými. Ale základně jsem to dotočil se stejným týmem.

FOTO: ČTK

Vaše dílo bylo již mnohokrát oceněno - co pro vás ceny znamenají?

V posledních letech mám dojem, že dostávám ceny za to, že žiju. Vždyť jsem například napsal svou první knihu, a hned jsem za ni dostal cenu. A přitom mám kamarády spisovatele, jimž mohu jen závidět, jak píší. Myslím, že to jsou spíše takové zdvořilosti.

Vždycky jsem o sobě trochu pochyboval, a nejvíc jsem si vážil těch cen, které jsem dostal jako mladík. Ty mě zavazovaly jít dál, růst, nesmírně mě motivovaly.

Myslíte, že to platí obecně, že by ceny měli dostávat mladí a ne ti, co již svůj um a talent prokázali?

Určitě. Teď nedávno jsem byl předsedou poroty na nějakém festivalu, a tam jsem si naplno uvědomil, kdo potřebuje dostávat ceny. Právě ti mladí, aby to povzbudilo jejich talent. My už to nepotřebujeme.

Vy teď ale hlavně naplno připravujete svůj nový film Slovanská odysea, jakési putování k pramenům slovanství. Mají se na něm koprodukčně podílet Slovensko, Francie, Rusko, Ukrajina, Norsko a USA - jak jsou daleko přípravy?

Nově se bude jmenovat Zapomenutý epos a poslední rok se kresby v mém diáři týkají právě tohoto filmu. Je to téma ze starověku, pohanské téma, musím si všechno vymyslet. Slované byli tvořiví, takže kostýmy, hudba, všechno by mělo být velmi krásné.

Začátek natáčení jsme už několikrát posunuli, tak rozsáhlá koprodukce je složitá, ale musíme začít začátkem příštího roku. Buď chytit ještě zimu nebo jaro. Chci tím filmem vyprávět velký příběh. Víte, mladí dnes tvrdí, že točí experimenty. Ale já jsem přesvědčen, že experiment v kinematografii skončil. Je to uzavřené. My jsme střídali černobílý film s barevným, používali 16mm a kdo ví, co ještě, ale už po třetím filmu jsem si zapsal: Nauč kameru místo poskakování myslet. Film je teď už abeceda, psací stroj, a my musíme psát na tom stroji zajímavé romány.