Myslitelé sedmnáctého století René Descartes a Benediktus Spinoza byli posedlí ideou popsat duchovní problematiku přesnými metodami, které používá geometrie, tedy vysvětlit nehmotnou esenci hmotnými prostředky. Zdá se, že zmínění umělci se po mnoha staletích snaží o totéž. Jen si zvolili trochu odlišné téma, tedy charakterizovat krásno prostřednictvím odtažité geometrické řeči. Pomyslné rozpravy se odehrávají většinou na malířských plátnech, nechybí ale ani prostorové objekty.

Renesanční prostor letohrádku jako by odkazoval k původním záměrům. Vždyť Descartes byl údajně účastníkem bitvy na Bílé hoře, tedy působil na místě, kde jsou díla vystavena.

Tak jako genius loci je určitým způsobem ve výstavním prostoru zastoupen, je i estetická krása latentně zastoupena mezi křivkami geometrických útvarů na bělostných plátnech. Nezáleží vlastně ani na tom, kdo jmenovitě ten který obraz vytvořil, protože vizuální touha po uměleckém uchopení neviditelné krásy čiší ze všech generačních výpovědí tvůrců.

Křiklavé barvy a linie geometrických obrazců působí sice na první pohled odtažitě, ale to je jen první dojem. Musíme se ponořit pod povrch konkrétna a zkusit se pomyslně dotknout abstraktna. Tak jako Spinoza věřil, že etiku lze vyložit způsobem užívaným v geometrii, musíme i my věřit v možnost svobodného poznání jemných dimenzí krásna. A svoboda, jak známo, je přece poznaná nutnost.

Celkové hodnocení 80 %