Článek
Jak došlo ke spolupráci mezi vámi a Českými centry?
Představitelé Českých center věděli, že mám negativy z první světové války, protože už jsem dvě velké výstavy v roce 2009 a 2011 dělal. Takže mě požádali, jestli bych pro ně další expozici nevytvořil.
Negativy jste trvale získal do svého vlastnictví?
První negativy mi dal v sedmdesátých letech kamarád. Tehdy s tím nešlo nic udělat, o výstavu v Československu neměly úřady zájem a do ciziny jsme vyjet nemohli. Takže krabice skončila ve skříni na dlouhá léta a já na ni dávno zapomněl. Až kolem roku 2000, kdy jsme doma malovali, tak na mě krabice vypadla ze skříně. Zrovna se mi podařilo získat první skener, takže mě napadlo ty staré skleněné negativy naskenovat. Najednou jsem začal zjišťovat, že mám v rukou naprosto fantastické snímky.
Projevil někdo o znovunalezenou sbírku zájem?
Napadlo mě oslovit několik historiků fotografie, ale ti neprojevili valný zájem. Až jsem narazil na Michaelu Kuchařovou, která v devadesátých letech dělala mluvčí primátorovi Janu Koukalovi. Ten byl ředitelem Pražského domu v Bruselu. Sehnaly se finance a výstava mohla být v Belgii otevřena. To byla první vlaštovka.
Čím je vaše kolekce významná?
Především tím, že ve světě žádná taková ucelená sbírka neexistuje. V dějinách fotografie se mluví pouze o Andrém Kertészovi, Maďarovi žijícím ve Francii. Jenže jeho negativy se ztratily roku 1919 při bolševické revoluci v Maďarsku. Zbylo pár fotek, které se publikují. U ostatních fotografií nikdo nezná autora. My vlastníme ucelenou sbírku a známe autora, to je světová rarita.
Jak jste zjistil autora snímků?
Při výstavě Pěšky 1. světovou válkou s podtitulem Objektivem neznámého vojáka, která byla na Hradě, se najednou ozval jeden pán. A tvrdil, že ty snímky dělal jeho děda Jindřich Bišický. Takže neznámý voják dostal své jméno. Kdysi mi volala jistá paní, že má krabici fotek po svém dědovi. Jenže jsme zjistili, že ten její děda byl Bišického nadřízený důstojník. A dostal od něj ty snímky. Paní pak žila celá léta v domnění, že jsou to práce jejího dědy.
Je obtížné převést staré negativy do současné vizuální podoby?
Naskenovat to není problém, ale retušování je strašná práce. Na jednom negativu jsem dělal i tři hodiny. Záleží na tom, jak je poškozený nebo zaprášený. Pro výstavu Pěšky 1. světovou válkou jsem jich upravil asi čtyři sta a pro výstavu Fotografové války další čtyři sta. Asi třetina pak šla tehdy na hradní výstavu. Ale pro Česká centra jsme vybrali jen třicet nejlepších.
Máte ve své sbírce třeba i časopisy s dobovými reportážemi?
Ne, mě zajímá jen ta umělecká stránka. Fascinuje mě to, že většina tvůrců byli amatéři, a přesto dokázali vytvořit dokonalé snímky po obsahové, kompoziční i výtvarné stránce. Navíc zaznamenávali každodenní a běžný život vojáků, což je možná cennější než snímky z bojů.
Výstava putuje po velkých evropských městech. Proč je i v Neratovicích?
Neratovická výstava je obsáhlejší, je tam daleko víc fotek. Proč v Neratovicích? Dvacet let hraji stolní tenis s Vladem Drábkem, jehož kamarád je ředitelem Společenského domu v Neratovicích. A ten projevil o výstavu eminentní zájem. Takže jsem použil část výstavy Fotografové války z roku 2011 a ve foyer domu je asi osmdesát fotek. Pokud bude mít někdo zájem, lze posunout výstavu i do dalších našich měst.
Chtěl byste být válečným fotografem?
Nechtěl bych sloužit jakékoliv propagandě a necítím se být reportérem. I proto ne.