Přitom v porovnání s prvním albem Krajem šel anděl (2011) Kemel na osobním tónu trochu ubral. Písničky Mrtvolky či Krávy nejsou nic smrtelně vážného, stejně tak je uvolněnější instrumentální složka. Album v tomto ohledu více dýchá a koneckonců také (takříkajíc) hraje, byť v řadě písniček je doprovod vpravdě komorní.

Kemel se v písních prohrabuje jako v albu života a vlastních pocitů. Je upřímný, což je pozoruhodné v době, kdy se člověk prohrami obvykle nechlubí. Ta odvaha pak velkou měrou stojí nejenom za upřímností řečenou, ale i tou v přednesu.

Kemel totiž není stoprocentně jistý zpěvák. Přestože jeho písničky mají zřetelně dané melodie, které si žádají poctivé vyzpívání, on to kolikrát moc nerespektuje. Občas je intonačně nejistý, ovšem o to více je přesvědčivý jako prostý šansoniér. Kdyby se rozhodl své písně prostě vyprávět, byl by si jistější v kramflecích.

On ale zvolil zpěv, jak to písničkáři ostatně dělají. Je v něm naléhavý, upřímný a barvou svého hlasu nesporně osobitý. Zvuk jeho akordeonu, stejně jako úsporně hrající kapela k tomu přispívají velmi pozitivně. V porovnání s prvním jeho albem je patrné, že jako tvůrce i interpret povyrostl.

Nadto píše velmi citlivé básnické texty, které je radost poslouchat a - i přes jejich melancholičnost - spolu s ním při poslechu prožívat.

Mirek Kemel: Nic víc
Indies Scope Records, 41:41

Celkové hodnocení 75 %