Do projektu se zapojily více než čtyři stovky autorů s téměř dvěma tisíci pracemi. Expozici tvoří dvaašedesát děl a kompletní přehlídku všech artefaktů lze zhlédnout na internetu.

Výstava zpracovává pomocí uměleckých prostředků problematiku národního zakotvení. Dělá to však způsobem, který naši národní hrdost příliš nepovyšuje. Spíš naopak. Na druhou stranu: poněkud cynická sebeironie a nemilosrdná střelba do vlastních řad dávala našemu národu vždy sílu k přežití.

Videoartová zkratka ukazuje možnosti metamorfózy státní vlajky.

Videoartová zkratka ukazuje možnosti metamorfózy státní vlajky.

FOTO: PRÁVO – Jan Šída

Co si asi Angličan, Němec nebo Američan pomyslí, když spatří dílo s názvem Pozor nablito!, které vytvořila Mariana Alasseur? Vyzvracené žaludeční šťávy mají totiž tvar naší republiky. Našinci okamžitě vytane na mysl výrok bývalého prezidenta Havla o blbé náladě. Popisovaná práce jako by vyjadřovala její výsledek.

O něco smířlivější je artefakt Doma, který vytvořila Diana Winklerová. Výtvarnice pojala mapu republiky jako domácí předložku z umělé kožešiny, která evokuje chemlonové dečky z doby umakartového socialismu.

Mapa České republiky jako předložka do obývacího pokoje.

Mapa České republiky jako předložka do obývacího pokoje

FOTO: PRÁVO – Jan Šída

Staré časy připomíná také série černobílých fotografií dvojice Lukáš Jasanský a Martin Polák nazvaná Cyklus čeští chlapi. Na padesáti momentkách autoři mapují různé typy tuzemských mužů. Je to vlastně takový katalog pánské módy v rozptylu od montérkové dělnické elegance až po noblesu oděvu státního úředníka.

Najdeme na výstavě i nějaké výrazné osobnosti české historie? Ano, ale jejich zasazení do určitého kontextu zrovna naší státotvorné hrdosti nelichotí. Podobizna Masaryka od Tomáše Císařovského trůní mezi císařpánem a Gottwaldem, zatímco Jiří Žežula vytvořil design hracích karet tak, že využil motivů výrazných kulturních atributů naší domoviny. Vedle Karla Gotta, Bedřicha Smetany a Václava Havla na nich můžeme vidět také tančící dům, televizní věž či knihovnu Jana Kaplického.

Možná někomu připadne, že tato expozice sráží naše už tak malé národní sebevědomí. Asi bude mít i kus pravdy. Satirická nadsázka i černý humor však mohou pomoci mnohá národní traumata překonat. A jak už to tak bývá, pravda i v tomto případě bude oscilovat kdesi na trase mezi oběma krajnostmi.

Kde domov můj?
Centrum současného umění DOX, Praha, do 13. ledna 2014

Celkové hodnocení: 70 %