RECENZE: Fotografka Ami Vitale ctí krásu barev

Sama ví nejlépe, jaké to je, být posuzována nějakou odbornou komisí. Před několika lety totiž tato americká fotografka soutěžila právě v rámci mezinárodní přehlídky Czech Press Photo. Za několik let se z ní stala výrazná osobnost světové fotografické scény.

Ami Vitale nazvala svou výstavu Jsme jedna rodina proto, že jejím hlavním cílem bylo vždy hledat a nalézat věci, které lidi spojují, a ne rozdělují. Toto krédo prosazuje ve svých dílech opravdu transparentně. Snaží se i v oblastech mezinárodních válečných konfliktů hledat něco esteticky pozitivního. Něco, co člověka upoutá svou krásou, ne brutalitou.

Ostatně krutosti si milovník reportážní fotografie z exotických destinací bezpochyby užije měrou vrchovatou u mnoha jiných autorů. Tak proč se řadit do fronty a nechtít hledat jinou cestu? V tom Ami Vitale určitě rozumíme.

Jak toho dosahuje? Umí vidět barvy a umí je zasazovat do originálních prostorových kontextů. A dokáže pracovat také s černou, bílou a nekonečně mnoha odstíny šedi.

Když se díváte na černobílý snímek domorodého těla zaplaveného bílou mýdlovou pěnou, které má před sebou odlesk okolního světa na vodní hladině, vůbec vás nenapadne, že by celková kompozice vyzněla lépe barevná. Naopak, je to naprosto přirozené.

Stejně jako v případě snímku staré indické schodové studny, která stojí pouze na jedné dominantní barvě.

Pískově žlutá se v mnoha odstínech proplétá labyrintem světel a stínů. A ani tady nic nechybí. Dvě postavy žen v modrém a červeném odění jsou jen šperkem na koruně.

Ami Vitale má dar využívat exotické barevnosti v dokonalém souznění s hmotou světelných paprsků.

Díky tomu dociluje tak výrazného emocionálního dopadu, autentické výpovědi o daném okamžiku. Umí prostě zachytit život ve všech jeho výrazových spektrech a pomíjivostech.