Pravé poledne podle mormona LaButeho

Jeho Tlustý prase, hrají je také v Mladé Boleslavi - nepřestávám považovat za podpásovku. Obezitu „řeší“ podivně. Mladík se sblíží s děvčetem forem kulatějších, pak se ale za ni zbaběle stydí. Podobně nejednoznačně vyznívá i Pravé poledne.

Johnu Smithovi se jako jedinému podaří přežít řádění pomatence, který vyvraždí zaměstnance firmy, z níž ho vyhodili. Problém aktuální nejen na amerických školách, na norském ostrůvku, ale už také - pěkně po česku - ve frenštátském činžáku.

Smith v tom podle interpretace Glasera, dramaturgyně Olgy Šubrtové, a možná v částečné shodě s autorem, spatřuje zázrak a boží vnuknutí k nápravě ještě tady na zemi. Začne kázat o boží milosti a na stejnou cestu se za ním vydávají marasmem současnosti podobně jako on rozviklaní lidé. Vykročí spolu ale k ráji?

Pravdě podobnější je po mém soudu interpretace logičtější. Smithovi, kterého přesvědčivě hraje Ondřej Veselý, po té nepochopitelné náhodě rupne v bedně, a lidi ve společnosti mravního úpadku hledající berličky, a pěšiny z něho, začne lákat na cestu ke spáse. Byť s máslem na hlavě, sektářská manipulace se mu zalíbí.

Takový pohled je rozumu blíž nejenom tím, že případné odpůrce, ženy jeho života Ginger a Jesse (Taťána Kupcová) i prostitutku Gigi (Teresa Branna), cíleně si vybral dceru jedné z obětí, nutí přejít na vlastní cestu, samozřejmě podle něho správnou a bohabojnou. Ovšem metodami parforsními, tedy násilnými. Navíc stále jen sexisticky.

Znejistí dokonce i vyšetřovatele souvislostí původního zločinu (Zdeněk Kupka), kterého mate Smithův svatý zápal a rozumem nepodložená víra sama v sebe.

Pravé poledne je inscenací závažnější a naléhavější než Tlustý prase. Aktuální, neboť také u nás nastává pravé poledne. Lidé zbavovaní nejzákladnějších životních jistot a perspektivy možného napravení, začnou hledat spásu ve scestných náboženských uskupeních nebo v politických chlívcích ovládaných jednoduchými nacionalistickými a rasovými floskulemi. Nový Spasitel je už přece na obzoru.

LaButeho komorní téma začíná v českém prostředí žít vlastním životem. S ohledem na jiný duchovní kontext, než jaký provází mormona LaButeho, věřím spíše v odpor k nabízenému řešení, než že by ho někdo ctil jako příklad hodný následování.