Jejich dílo konečně probralo lehce pospávající diváky hlavního soutěžního programu. Zábavný thriller, který má napětí, spád, výborné herce a nečekanou, překvapivou pointu. Jude Law hraje psychiatra, který se dostane k případu nemocné mladé ženy, jež s velkými psychickými obtížemi přečkala pobyt svého muže ve vězení, a pak ho – pod vlivem antidepresiv – nevědomky zavraždila.
Je vinna ona, anebo lék a ten, kdo jí ho předepsal?

Soderbergh film natočil podle scénáře Scotta Z. Burnse, který pro něj napsal už Nákazu. „Tentokrát jsem přizval skutečného psychiatra, dr. Sashu Bardeye, který byl jednak mým spoluscenáristou, jednak se stal i koproducentem,“ řekl novinářům Burns.

Jude Law dodal: „Já se tím psychiatrem stal bezmála také. Nejtěžší totiž pro mě bylo naučit se všechny ty medicínské věci, abych působil přirozeně. Ale byla to hezká práce – skvělý scénář, výborný tým, to se to pak hraje!“ Na poněkud nesmyslnou otázku, proč na to, co všechno jeho postavu potkalo, reagoval ve filmu tak klidně, Law jen pokrčil rameny: „Jestli vám to tak připadalo, tak promiňte.“ Rooney Mara na otázku, co bylo nejtěžší pro ni, složila poklonu režisérovi: „Se Stevenem je tak snadné pracovat, že ani nemohu na nic, co by bylo těžké, přijít.“

Z domácího vězení na festival

Na programu byl i očekávaný snímek dvou íránských režisérů. Kamboziya Partovi přivezl do soutěže film Pardé, jenž natočil s kolegou Jafarem Panáhím, který je za svou politickou aktivitu už několik let zavřený v Íránu v domácím vězení a dvacet let má zákaz točit filmy.

Předloni byl „na dálku“ symbolicky členem poroty Berlinale, letos má v soutěži film, jemuž je už vzhledem k okolnostem vzniku věnována značná pozornost. V příběhu muže, který se skrývá, protože chová psa, což je v Íránu zakázané, je vyjádřeno jak peklo samoty, tak strach a stres, které pronásledovaný člověk zažívá. Panáhí a Partovi film natočili uvnitř vily – domácího vězení. Oba v něm hrají a s nimi několik málo herců. A samozřejmě se točilo s malým štábem.

Z toho hlediska je vskutku obdivuhodné, že film vůbec vznikl, a díky přátelům mohl být i dokončen a představen publiku.

Na otázku, jestli nemají obavy z toho, že tím Panáhí porušil zákaz natáčení, Partovi odpověděl, že tím se nezabývali, protože filmař na tom byl psychicky tak zle, že přinejmenším jako terapie to bylo naprosto nutné.