Vyrůstala jste v Anglii, Asii a na Novém Zélandu. Ovlivnila vás kultura těch částí světa?

Ani ne, protože naše cesty se protnuly velmi dávno. Když jsem se vrátila do Švýcarska, bylo mi devět let. Jediné, v čem mě to ovlivnilo je, že umím anglicky, jako by to byl můj rodný jazyk.

Začínala jste v rockové hudbě, nyní je ale váš záběr širší. Co je základním stavebním kamenem vaší tvorby?

V současné době mě zajímá souvislost spirituální a fyzické stránky hudby. Protože ta je nehmotná, ale zároveň ji vytváříme i přijímáme tělem. Zajímá mě kmenový aspekt rytmů a zpěvu, proto ráda pracuju s elektronickými loopy a samplem. Proto jsem se možná trochu vzdálila od rockové hudby.

Některé vaše texty jsou o různých podobách psychického násilí. Proč je v nich tato tématika?

V souvislosti s Mojžíšem a zjevením Boha na Sinaji jsem se zajímala o pojetí monoteismu ve Starém zákoně a zaujala mě záhada a hrůza, kterou přináší koncept neznámého a všemocného boha. Neměla jsem na mysli psychické násilí obecně, ale možný násilný dopad nesrozumitelných mytologických obrazů na lidskou mysl. V zásadě jsem se snažila prozkoumat strach z Boha.

Jaký pocit by si měl člověk z vašeho koncertu odnést?

Hodně mi dává, když nevnímám své publikum jako diváky, ale spíš jako svědky. Když hraju, jsem závislá na jejich přítomnosti a soustředění, díky tomu může hudba získat svou moc. Jsem ten, kdo tu sílu vytváří, jen dávám k dispozici tělo. Chtěla bych, aby lidé cítili, že je tam prostor pro jakoukoli emoci. Pro radost, smutek, naštvání, slabost, pro sílu. Pro lidskost.