Článek
Napsal je už před půl stoletím spisovatel Jiří Marek a tři z nich natočil v roce 1983 v tehdejší NDR absolvent FAMU Erwin Stranka s nezapomenutelným trabantem a jeho zběsilou jízdou.
S vlastními písničkami je v roce 2004 zhudebnila pro divadelní prkna a pak nahrála na CD kapela Chinaski, jejíž hudba prochází nynějším filmem a jejíž zpěvák Michal Malátný se na filmu podílí i jako vyprávěč. Scenáristicky na filmu spolupracoval s režiséry animovaných částí Jan Prušinovský.
Hraná část v režii Jakuba Koháka spojuje čtyři animované části. Rámec tvoří příběh nešťastného redaktora v podání Ondřeje Vetchého, který dostane od nakladatele za úkol zjistit, zda mají auta duši, a napsat o tom stostránkové pojednání. Vydává se na cestu, která ho přivede do několika různých situací a nakonec i k závěrečnému poznání.
Tyto hrané epizodky tvoří předěly mezi animovanými příběhy, v nichž se střídá klasika české animace s novými postupy.
O princezně, která se nesmála
První pohádku O princezně, která se nesmála, natočil v klasickém duchu nestor animované tvorby Břetislav Pojar. Animace poloplastickou technologií přivádí na scénu smutnou princeznu a automobilového vynálezce nebo spíše všeuměla, který ji dokáže rozesmát. Poněkud starosvětské vyprávění oživuje několik vtipných scén, výtvarné pojetí Pavla Koutského si našlo prostor i pro snovou fantazii, nicméně úvodní pohádka připomíná nejvíc ze všech televizní večerníčky.
Druhý příběh, Účetní a víla, je rovněž natočen klasickou animací, tentokrát loutkovou. Jejím výtvarníkem i režisérem je Michal Žabka a vypráví příběh účetního, který vzal jednou na projížďku autem lesní vílu, jíž se moderní způsob dopravy zalíbil mnohem víc než věčné tančení na kořenech stromů. Zalíbil se jí dokonce víc, než bylo účetnímu milé. Pohádka má vtip i ponaučení pro muže: krásné dívky bývají velmi drahé.
Pro třetí pohádku, Příběh o rybáři, jeho ženě a zlaté rybce, zvolili režisér František Váša a výtvarnice Bára Dlouhá neobvyklou a velmi obtížnou technologii papírkové animace v prostoru. Papírové postavičky tak žijí v reálném prostředí, pohádka je plná nejen obrazové fantazie, ale v ději vtipně kombinuje známou pohádku o rybáři a jeho hamižné ženě se světem automobilových motorů.
Pan Vincent
Zcela jinou, počítačovou animaci nabízí závěrečná pohádka Pan Vincent. Režisér a výtvarník Libor Pixa dal tomuto ekologicky mravoučnému příběhu o tom, že peníze nejsou všechno a zdravý rozum by nad nimi měl vždycky zvítězit, styl, který tempem, vyprávěčskou zkratkou i moderním pojetím připomene populární „pixarovky“.
Jednotlivé pohádky tedy dávají nahlédnout v jednom balení do různých výtvarných i technologických stylů, a je velmi příjemné, že se diváci jednak seznámí s tvorbou mladých filmařů a jednak mají příležitost oddechnout si od módních 3D filmů, které v poslední době zaplavují kina, a zejména děti nasazují brýle až příliš často.
Poněkud nesourodě bohužel v Autopohádkách působí spojovací hrané pasáže. Jakkoli nepostrádají humor a hrají v nich výborní herci – vedle Ondřeje Vetchého například Petr Nárožný, Igor Bareš, Eva Holubová – jsou zasazeny do podivně neurčité, ve stylizaci spíše minulé doby a navíc jsou zacíleny na starší diváky, na rozdíl od animovaných pohádek, které ocení především malé děti.