Společně s Markétou Mališovou jste po knihách věnovaných ženám a literatuře vydali svazek O spisovatelích. Je to vlastně katalog vašich lásek. Na koho se vzpomínalo nejlíp?

Na Bohouška Hrabala, který se rozhodl pročurat Niagarské vodopády zezadu. Aniž tušil, že jeho pokus se spuštěnými kalhotami sleduje početná skupina kanadských a amerických učitelek, které nemohly uvěřit, jak se určitá část lidského těla může zmenšit a zfialovět. Hrabal se nenechal odstrašit a úplně promočen se blížil k proudům vody a donutil se vydat ze sebe několik kapek. Mě pak učinil svědkem svého úspěšného pokusu.

Výborný byl Egon Hostovský, který mi po příjezdu řekl: Pane Lustig, v Americe si na literaturu nezam…dáte, omlouvám se. Samozřejmě jsem rád vzpomínal na Jiřího Weilla, Laco Grosmana, na Josefa Škvoreckého, Milana Kunderu.

A co Ota Pavel?

Na toho nevzpomínám, s tím žiju. Chodím s ním denně po Praze, usínám s ním, toužím po něm, jako se touží po lásce, v našem případě bratrské. Bylo požehnání mít takového kamaráda, který se řídil heslem: Miluj bližního svého jako sebe samého.

Jednou mi napsal, že z Ameriky, kam se dostal s fotbalovou Duklou, poslal sto pohledů, místo aby si koupil látku na oblek, který potřeboval. Nikdo mu neřekl ani děkuju. Jeho to mrzelo. Na druhé myslel víc než na sebe. Dobrosrdečnost se tak měnila ve zklamání. Nezklamali ho bratři, rodiče a, doufám, já. Měl vlastnosti, které se připisují světcům.

Po Ludvíku Aškenazym, dalším vašem příteli, který zemřel v italském exilu, zůstaly filmy jako Tam na konečné, Májové hvězdy, Křik. A pár povídek a pohádek…

Aškenazy byl básník, který věděl, že když promění realitu v báseň, získá ušlechtilost, kterou má literatura – ne propaganda. I když jsme žili v době, kdy bylo všechno mezi propagandou a literaturou. Připomínat ideály, myslet na budoucí vysněný svět, to byla taková legitimace loajality. Jemu se v tom vztahu podařilo vybalancovat tím, že od reportáže přešel k povídce a od povídky k dramatu. Studoval Aristotela, jako každý pořádný autor, a řídil se jím.

V knize-rozhovoru Tachles, Lustig, který s vámi vedl Karel Hvížďala, jste se rozhodl otevřít ještě víc. Proč vám jeho otázky připadaly jako náměty na povídky?

Protože se mě ptal, v čem jsem selhal, co jsem udělal špatně, kdy jsem se dopustil nemravnosti, poklesku, který mě dodnes mrzí. Kdy jsem pocítil dluh vůči svému svědomí. Češi tomu říkají třináctá komnata a on chtěl, abych ji pootevřel. Buď ti to řeknu, nebo o tom napíšu povídku, odpověděl jsem. Tak mi to řekni a pak napiš povídku, řekl on. Přiznat svoje mravní poklesky není pro nikoho lehké. Každý zralejší spisovatel ví, že popsat souboj dobra a zla je jednoduché, ale těžší je popsat konflikt v sobě. Vypovědět, co nám říká svědomí, ne co mu říkáme my sami.

A co považujete za mravní normu dneška?

Správnější by bylo se mě zeptat, co považuju za nemravnost. Tím se zabývá už bible, kronika několik generací. Starý zákon připomínající židovskou mravnost, kdy člověk, který je při vědomí, by měl rozeznat dobro a zlo, správné a nesprávné a spravedlivé a nespravedlivé. A obstát, pro tento okamžik. Uspokojit svoje svědomí, které se ale nedá našetřit na zítra ani na pozítří. Každý den se začíná znova. Tento rys má i nejlepší literatura, Bashevish Singer, ale i Maxim Gorkij, Ivan Turgeněv, Ernst Hemingway…

O tom se mi výborně psalo na otázky Markéty Mališové, která chtěla, aby kniha byla zábavná, zajímavá a poučná, aby se dobře prodávala. Jako nakladatelka do toho investovala prostředky Centra Franze Kafky, které by se měly vrátit. Tím víc jsem myslel na svoje odpovědi.