Jak ses vlastně dostala do Čech?

Chtěla jsem se podívat do Evropy a protože let do Prahy byl nejlevnější, má cesta zamířila do Čech. Odtud jsem pak chtěla dál, například do Paříže, Amsterdamu a tak. Hned první den jsem se tu ale náhodně setkala s muzikantem Lubošem Andrštem, který mi ještě ten večer nabídl spolupráci. Původně jsem myslela, že tu vydržím jen přes prázdniny… Protáhly se mi na patnáct let.

Je pro cizince obtížné naučit se česky?

Ano. Mě navíc nikdo neučil, všechno jsem získávala pouhým náslechem. Zpočátku vždycky aspoň jeden muzikant v kapele uměl anglicky, tak mi dělal tlumočníka. Když ale chceš v nějaké zemi žít, a já chtěla, musíš umět jazyk. Dnes zvládnu česky mluvit, přečtu si i časopis, ale na knihu si netroufnu. No, Krtečka bych asi pochopila.

Co je na češtině tak těžkého?

Pro Američana je váš jazyk velice zvláštní, hlavně gramatika. Třeba sedm pádů, to angličtina absolutně nezná a já dodnes vlastně pořádně nevím, o co se přesně jedná. Těžko budu někdy mluvit česky bezvadně, ale stále se učím a jsem ráda, že už mi lidé rozumí. Ostatně, jazyky mě vždycky bavily. Studovala jsem francouzštinu a kdysi jsem se pokoušela také o holandštinu nebo norštinu, která mě zaujala i tím, že nemá žádnou gramatiku.

Čím ses živila, než jsi začala zpívat profesionálně?

Zpočátku jsem velice krátce pracovala jako servírka, poté v několika anglických knihkupectvích. A následně v mezinárodní škole. Ovšem ne jako učitelka, ale jako asistent učitelského sboru.

Překvapilo tě u nás něco?

Samozřejmě. Naše a vaše mentalita jsou dost odlišné. Zprvu mě třeba překvapili nepříjemní prodavači v obchodech. Myslela jsem si, že se tak chovají jen ke mně. Brzy mě to ale přešlo, protože mi došlo, že to není nic osobního, že takhle to prostě je. Američané jsou opačný extrém a jejich „familiérnost“ dokáže být někdy stejně nepříjemná.

Setkala ses u nás i s rasismem?

Řekla bych, že co se týče rasismu, tak Čechy ze zbytku světa rozhodně nevybočují. Na žádný zásadní konflikt s rasovým podtextem si tu nepamatuju. Ano, kdysi na jednom koncertě mi nějaký skinhead záměrně dupnul na nohu, ale to je vše. Takové lidi potkáš na celém světě. V menších českých městech jsou lidé spíš zvědaví, protože pravého černocha mnohdy ani neviděli. Někdy mi sahají na ruku a zkoušejí, jestli je to opravdu černá kůže.

Takže se v Čechách cítíš jako doma?

Jistě. Narodily se mi tu obě děti. Mluví sice oběma jazyky, nicméně čeština jim jde lépe a cítí se tedy víc Čechy. Navíc letos v létě mohu konečně zažádat o české občanství. Myslím, že mé děti jsou dostatečný důvod pro to, abych ho dostala.

K tvé popularitě přispívají i role v našich filmech. Jak jsi v nich získala angažmá?

Náhodou. Do filmu Iguo, Igua potřebovali černošku. Produkce si představovala nějakou vysokou, štíhlou gazelu, ale režisér o mne moc stál a prosadil si svou. Náhoda později vedla i k roli habešského císaře ve filmu Jiřího Menzela Obsluhoval jsem anglického krále, za kterou já byla moc vděčná i proto, že Hrabal patří k mým oblíbeným autorům. Naposledy jsem si zahrála ve filmu Rytmus v patách od režisérky Andrey Sedláčkové. Ztvárnila jsem americkou jazzovou zpěvačku, která má v Čechách azyl, protože je komunistka.

Je ve Spojených státech hodně komunistů?

Existuje The Socialist Party, ve které se tito lidé sdružují. Ovšem jejich členská základna je tak malá, že nemá žádný politický vliv. Mají právo existovat, ale skoro nikdo je nevolí.

Myslíš, že tě tady lidé už berou jako Češku?

Myslím, že ano. V jednom rozhovoru jsem řekla, že jsem víc Čech než Daniel Landa. Zatímco on se jím stal automaticky jen tím, že se tu narodil, já si tuhle zemi sama vybrala. Když někde cestuji a napadne mě, kdy už budu doma, tak tím nemyslím New York, ale Prahu 6.