Byl jste v Nashvillu poprvé?

Ano.

Co pro vás osobně to místo předtím znamenalo?

Strašně moc, protože tzv. Nashville sound je zvuk americké hudby, který je slavný už od konce padesátých let minulého století. Pro mě osobně to byl ten nejkrásnější hudební zvuk. Když jsem tam loni přijel, zjistil jsem, že kromě toho, že je to město plné muziky, je to i krásné město plné zeleně a milých lidí. Bydleli jsme u paní jménem Lucy. Když jsme přijeli do jejího domu, nebyla tam. Bylo ale odemčeno a na stole ležel lístek se vzkazem „Vítejte doma“.

Cítil jste tam atmosféru, kterou jste si předtím o tom městě vysnil?

Cítil, a to hned od vstupu do města. Jeli jsme tam s mou ženou, Robertem Křesťanem a Lubošem Malinou z Chicaga, kde jsme hráli. Přijeli jsme v noci a zastavili jsme se hned na kraji města, abychom si odpočinuli, občerstvili se a vypili pivečko. V prvním baru hráli naprosto vynikající muzikanti nádhernou country hudbu. Později se ukázalo, že je to tak všude. Nashville je dnes pro mě navíc město příjemných barů, úžasné muziky a obchodů s hudebninami a alby.

Přivezl jste si nějaká alba?

Asi tři. Víte, člověk by si jich tam nejraději koupil tři sta. Bylo těžké vybírat. Ale ta svá tři cédéčka jsem si pečlivě vybral, moc se mi líbí a stále si je pouštím.

 

Víte, vybírat z Cashových písniček je snadné, protože co píseň, to krása. Nesnadné je si nějakou nevybrat. Pavel Bobek

Nahrával jste písničky, které zpíval Johnny Cash. Podle čeho jste je vybíral?

Cash zpíval spoustu písniček a řadu z nich on sám nenapsal. Setkal jsem se s ním v roce 1978, když měl v Praze koncert na americkém velvyslanectví. Přišel jsem za ním a řekl mu, že také zpívám a z jedné z jeho písniček se tady stal velký hit, konkrétně ze skladby Sunday Morning Coming Down. On mi na to řekl, že je rád, ale že to není jeho písnička, protože ji složil Kris Kristofferson. Já mu řekl, že to vím, ale on byl ten, kdo tu písničku proslavil. To se mu zalíbilo a později mě pozval na pódium, abych si ji s ním zazpíval. Představte si, že si pamatoval mé jméno, takže když mě vyzval, oslovil mě jako pana Bobka.

Setkal jste se s ním pak ještě někdy?

Ne, ani jako divák jeho koncertu. Byl tu pak ještě dvakrát, ale já byl pokaždé na turné a nemohl jsem na koncert přijít.

Jak jste tedy vybírali písničky na album?

Vybírali jsme je s producentem Lubošem Malinou a postupovali jsme především na základě citu. Víte, vybírat z Cashových písniček je snadné, protože co píseň, to krása. Nesnadné je si nějakou nevybrat. Doufám, že se nám nakonec podařilo vybrat skladby, které budou bavit i posluchače. Většinu z nich česky otextoval Robert Křesťan.

Jaký je rozdíl ve studiové práci při nahrávání písniček v Americe a u nás?

U nás je spousta výtečných studiových hráčů. Někteří z nich jsou velké hvězdy a podle toho se chovají. V Americe byli všichni studioví hráči, kteří se mnou natáčeli, velké hvězdy, ale nikdo z nich se tak nechoval. Všichni byli skromní a normální. Kromě toho jim šla práce rychle od ruky, protože nahrávali muziku, kterou mají v krvi. Nic se nemuseli učit, všechno bylo samozřejmé.

Nahrával jste i s kontrabasistou Jerrym Roem, který svého času hrál v doprovodné kapele Johnnyho Cashe. Řekl vám o něm něco zajímavého?

Kupodivu jsme o Cashovi nemluvili. Bavili jsme se o Praze, jelikož Roe ji zná a strašně se mu líbí. Vzpomínal na svíčkovou a těšil se na další návštěvu. Domluvili jsme se, že bychom si spolu s dalšími stu diovými muzikanty z Ameriky mohli v létě v Čechách zahrát. Pokud k tomu dojde, určitě se ho na Cashe zeptám. Mně ale stačilo to, že jsem obědval v jídelně, kam se chodil stravovat Cash, když ve stejném studiu nahrával. To studio se jmenuje Quad. Pak jsem tam seděl v křesle a oni mi řekli, že v něm před pár týdny seděl Kris Kristofferson. Tehdy jsem si s názvem své nové desky řekl: Víc nehledám…