Proč jste si pro téma 15. března 1939 vybrali právě posledních sto hodin Československé republiky?

Moulis: Tato událost byla už tolikrát ukázána z tolika stran, že jsme si řekli, pokusíme se o „nový“ pohled a projdeme se hodinu po hodině poslední stovkou, co se tehdy událo.

Cílek: Společně jsme udělali knížku Dokonáno jest...!, kde jsme zachytili čas od Mnichova do doby, kdy přijel von Neurath. Všechno dění jako by cílilo k jednomu bodu, a to k 15. březnu. Prostor obnovené edice Magnet nabídl takový pitevní protokol od půlnoci na pondělí 13. března do čtvrté hodiny ranní 17. března.

Má to i dramatické napětí, protože vše začíná na faře, odkud nacisté vytáhnou Jozefa Tisa, a končí chvílemi, kdy Hitler opouští Prahu a přes Moravu odjíždí do Vídně. Mimochodem se už nikdy do tohoto prostoru nevrátil.

Co vám z rozboru vyšlo?

Cílek: Byla to strašlivá zkouška charakterů a politických schopností, na všech stranách. Některé detaily promluví víc než dlouhé rozbory. Háchu nechali nacisté přijet do Berlína a drželi ho v hotelu, nepřijali ho, i když se on domníval, že jde o minuty. Zatím se podívali v kině na film. Bylo to až patologicky mistrovsky připravené. Naprosto nečekaný úder.

Moulis: Prezident Hácha i ministr Chvalkovský, když se vraceli z Berlína, se domnívali, že to snad nebude tak zlé, že budeme třeba napůl autonomní. Den za dnem se pak ukázalo, že je to horší a horší. Takže 15. březen je úhelným kamenem.

Cílek: Přitom ještě v noci na 16. března se rozhodovali, jak se získaným územím Čech a Moravy naloží. Měli několik variant a rozhodli se podle francouzského koloniálního vzoru. Byl to osobní souboj o pokoření nepřítomného Edvarda Beneše, kterého Hitler nenáviděl. Proto přijel na Pražský hrad ještě předtím, než se vrátil Hácha, aby ukázal, kdo je tady pánem. Jeho ochranka říkala, že nejvíc riskoval, když ho po nezajištěné silnici z České Lípy vedl K. H. Frank do Prahy místy, která dobře znal.

Jaké máte vzpomínky na 15. březen?

Moulis: Byl jsem studentem Masarykova reálného gymnázia v Plzni a pamatuju se, jak už tam stáli němečtí vojáci. Hned druhý den zatkli jednoho z našich profesorů a všichni jsme viděli, co se bude dít.

Cílek: Byly mi dva roky, ale začínalo období, které nás oba připravilo o otce. Můj zahynul za heydrichiády a otec Míly byl popraven v říjnu 1943.

Je ve vašem „pitevním protokolu“ nějaká zpráva pro český národ?

Cílek: Abychom se nedostali do situace, kdy si s námi velmoci budou hrát pokra. I když nevím, jak tomu navždy zabránit. Nechci dělat lacinou propagaci NATO, ale je třeba posilovat prvky kolektivní bezpečnosti. Bylo to čekání na válku. Když Němci udeřili na Polsko, radovali se jediní českoslovenští vojáci, kteří tam uprchli. Věděli, že nic jiného než válka nemůže vést k osvobození.

Moulis: Situace republiky byla neobyčejně zlá a může se zdát jako zázrak, že se podařilo obnovit republiku. Traduje se, že jsme nebojovali, ale není to pravda. Už ve Frýdku-Místku se střílelo, stejně jako útěk zpravodajců do Londýna bylo veliké plus zahraničnímu odboji. Nemluvě o tom, že v prvním roce se ukázali jako neobyčejně stateční naši letci ve Francii a v Británii. Jen v roce 1940 jich padlo pět set!