Dílo Vikové tvoří kompaktní celek propojený tématem mezilidských vztahů, které na sebe v časoběhu berou tu formu trojrozměrné keramické plastiky, tu porcelánové či drátěné siluety, tu fotografické koláže. K jednotlivým výtvarným formám a konkrétním, už dříve zpracovaným námětům se autorka vrací – recykluje je a starou látku obdařuje současnými pocity.

Soubor děl vystavených v Muzeu Kampa je jakýmsi subtilním vyvrcholením její tvorby. Odkazuje v něm na své porcelánové plastiky, kterými se proslavila v 80. letech. Dnes ale používá mnohem minimalističtější jazyk.

Vtělit jediný okamžik do plastiky či fotogramu

Přestože její technika směřuje čím dál více k experimentu, její výtvarný výraz se zjednodušuje. Mizí z něj popisné detaily, tvary jsou jednoznačné – zůstávají střízlivá a přitom tolik výmluvná gesta nebo jejich náznaky.

I tato zkratka stačí, aby řekla přesně to, co má říct. Vtělit jediný okamžik do plastiky či fotogramu, aniž by se z něj cokoli vytratilo, je mistrovství, které bravurně ovládá. A nejen to – ona ho překlenula a vykročila dále, nebo snad výše, do sféry toho, co prožívané okamžiky přesahuje. Některé její plastiky a asambláže v sobě nesou záblesk transcendentního rozměru.

Sílící závažnost její poslední tvorby se stále dokáže snášet s lehkostí a hravostí, která byla pro její tvorbu vždy tak typická.