Článek
Za dobu, co vychovávám v dlouhodobé pěstounské péči dvě děti, jsem si už zvykl na to, že přes veškerou osvětu je stále veřejná debata na toto téma plná pověr a mýtů, bohužel i na parlamentní půdě. Nejinak tomu je i ve zmíněném sloupku, kde autor opět používá omšelou berličku strašení Norskem i brnkání na nejnižší pudy - to když píše o dětech „pěstovaných za úplatu“ či o tom, že se pěstouni „registrují ze zištných důvodů“, aniž by tento výrok opřel o jakákoliv relevantní data či studie.
Nedořekne už zároveň, že pěstounství - zejména to přechodné - je zaměstnání jako každé jiné, jen bez možnosti čerpat dovolenou čí vzít si aspoň volno na víkend, o permanentním psychickém vypětí u lidí, kteří se rozhodli poskytovat svou péči a lásku dítěti „na určitou dobu“, ani nemluvě. Tak jaképak zištné důvody?
„Raketově roste počet dětí umísťovaných do placené dočasné pěstounské péče. I u malinkých 0-2letých dětí je počet dočasných pěstounů mnohem vyšší než dětí osvojených (někdo si je vezme za vlastní),“ píše Klaus ml., jako by to mělo být cosi alarmujícího. Uniká mu snad, že jen minimum ohrožených dětí je právně volných (znamená to, že oba biologičtí rodiče jsou zbaveni rodičovských práv), nemohou tedy jít do osvojení čili adopce, tudíž většině nic jiného než ústav nebo pěstounská péče nezbývá?
Pokud by snad chtěl využít váhu poslaneckého mandátu a pokusit se zjednat v této oblasti nápravu, musí se obrátit na české soudy a řešit jejich pověstnou liknavost a pomalost. Veřejnost by takový krok jistě uvítala.
Je škoda, že členové nově ustaveného podvýboru o náhradní výchovné péči, o kterém Klaus ml. ve svém textu píše, zavřeli při svém prvním jednání dveře také lidem, kteří se problematice pěstounské péče skutečně věnují, a kteří měli mimochodem o účast na jednání zájem.
Poslanci se tak možná mohli dozvědět příběhy z praxe, nad kterými se mnohdy ježí vlasy na hlavě. O dětech emočně deprivovaných, které nemají v kojeneckém ústavu šanci navázat jakékoliv citové pouto, což je mimochodem porucha, která se táhne až do dospělosti a velmi obtížně se léčí. Každý den zbytečně prožitý v ústavu ji jen a jen zhoršuje. To není nic proti zaměstnancům a zaměstnankyním kojeneckých ústavů, většina z nich, které jsem poznal, by se pro děti rozdala, ale i kdyby se snažili sebevíc, rodinné prostředí nenahradí.
Jan Martinek
Politický reportér, komentátor a sloupkař deníku Právo. Zabývá se především českou politikou a sociálními tématy, blízká je mu oblast náhradní rodinné péče. Dříve působil v Lidových novinách a v Euru, krátce se také živil jako redaktor a šéfredaktor bulvárního serveru. V redakci Práva je od roku 2012.
Nelze si navíc nevšimnout zajímavého paradoxu, že na jednu stranu Klaus ml. zarytě bojuje proti umisťování dvouletých dětí v mateřských školkách (protože malé děti přece musí být s rodinou), na druhé straně upřednostňuje ústavní péči, ve které musí i mnohem menší děti trávit celé dni a noci, a ne jen pár hodin jako ve školce, před péčí pěstounskou.