Očima Saši Mitrofanova: Střídání světů v premiérském křesle

Ode dneška máme novou vládu. Nevypadá, že by dostala důvěru ve Sněmovně, což ústava vyžaduje, ale novému premiérovi je to ukradené. Chce jenom makat, tedy mimo jiné dělat čistky ve státní správě tam, kde potřebuje. Ústava neústava. Není divu, že se ve veřejném prostoru okamžitě objevily reakce jako zde.

Ostatně byli snad silní vládcové, kteří na pravidla kašlali, méně velebeni? Udržuje většinová paměť lidstva více jmen hodných panovníků, anebo jsou do ní tučnějším písmem vepsána jména jako Čingischán, Ivan Hrozný, Lenin, Stalin, Mao či Pol Pot? I proto dnes chci připomenout nikoli toho, kdo se ujímá vesla, ale toho, kdo ho pozbývá. Vládu, která dnes skončila, vedl po celé její funkční období Bohuslav Sobotka.

Na takto vysokém politickém místě nemůže být z definice jen hodný člověk. Premiér pracuje s velkými masami, což je poloha, v níž se nejvýrazněji ukazuje zvířecí, pudová stránka lidské povahy. Jako politik se rovněž musí podrobit obecnému pravidlu, že uspěje pouze v případě, když vyhoví nejprimitivnějšímu ze svých potenciálních voličů. Neschopnost splnit tuto poučku se stala Sobotkovi osudnou.

Nepomohlo ani ostudné pročínské Prohlášení čtyř, ani odvolání ministrů Němečka a Dienstbiera, což byl ústupek jednak Andreji Babišovi, jednak stranickým antiliberálům. Zaslouží si ale plus za způsob, kterým odešel. Pochopil, že dál křivit vlastní povahu by sice bylo možné, ale riskoval by, že se po zbytek života tohoto pokřivení nikdy nezbaví. A že především k ničemu nepovede ani politicky. Neměl šanci.

Algoritmus Sobotkovy představy vládnutí lze vysledovat bez obtíží. Česká republika má být demokratickým státem s pevným zakotvením v západních ekonomických a bezpečnostních strukturách. Vláda však musí zároveň, v souladu s programem ČSSD, zlepšovat konkrétními kroky situaci nižších sociálních vrstev. Proto nesmí skončit předčasně. Lidé dostanou pravdivé informace, že se ČSSD o jejich lepší život postarala, a pochopí, že se vládlo dobře.

Všechno dopadlo úplně jinak. Voliči sice pravidelně dostávali precizní údaje o tom, jak vláda plní program soc. dem., ale věřili uřvanému Babišovi, nikoli slušnému Sobotkovi. Nejprimitivnější volič se ukázal být pro ČSSD jejím voličem většinovým – a zběhl tam, kde se mu líp vyhovělo. Voliče s jinou kapacitou předtím sama soc. dem., přes Sobotkův marný odpor, vypudila jako sociálně cizí.

Dnes skončil premiér, který spoléhal na rozum lidí, a který s tím zkrachoval. Člověk se k němu mohl stavět jakkoliv, ale byl to protějšek pro normální lidskou debatu. Vystřídal ho objekt pro rozbor a zdroj nekonečné grotesky.